Peníze a duchovno

Je v pořádku účtovat si peníze za „duchovní“ průvodcovství nebo služby? Nemělo by být všechno „duchovní“ zdarma?

To je otázka, kterou nám položila naše kamarádka a na kterou jsme se pomocí konstelace snažili najít co nejpřesnější odpověď.

Zde je:

Ty nejdůležitější věci v životě není možné směnit ani koupit (život/smrt, láska, narození dítěte, pochopení důležité životní lekce, zrání, moudrost apod.) Ty dostáváme od Vesmíru jako dar. Je to dar, který není nikdy možné splatit. Zde je základní hierarchický rozdíl, asi jako je mezi rodičem a dítětem. Tento vztah je od začátku nerovný (vertikální) – my dostáváme, Vesmír (Zdroj, Existence) dává. On je nekonečný, my koneční. Tak prosté to je. Zde žádný obchod není možný, zde není možná směna. Je to jako když přicházíme s dlaněmi sevřenými do tvaru misky k řece: můžeme od ní přijímat, co ona dává, můžeme se pokusit (se zavřenými pěstmi) nepřijímat, co ona dává, ale toto základní nastavení mezi námi nemůžeme změnit, i kdybychom se postavili na hlavu. Je to prostě tak. V tom jsme nepatrní. A dar, který dostáváme, nevyčíslitelný. To nejpodstatnější v životě se děje na této rovině mimo jakýkoli obchod.

To nejhlubší v životě je tedy opravdu zdarma.

O úrovni výš, na horizontální rovině, je však směna možná a je dokonce velmi přirozená.

Pokud děláte něco, co uspokojuje něčí skutečnou potřebu, například pečete housky a někdo jiný má hlad, pak je zcela v pořádku a na místě za své housky žádat odměnu, která vám náleží. Tato jednoduchá zákonitost platí pro všechny profese, činnosti a služby. Zdroj (Bůh, Tvůrce, Vesmír) nemůže napéct housky sám od sebe; potřebuje k tomu člověka. Když žádáte od pekaře housky, můžete pekaře chápat jako prostředníka mezi sebou a Zdrojem. Zdroj vám prostřednictvím tohoto člověka dává najíst a vy mu vyjadřujete ocenění prostřednictvím peněz (nebo čehokoliv jiného, na čem se dohodnete). Díky této odměně může pekař napéct housky i na druhý den a pokračovat ve své práci, která slouží vám i dalším lidem. Díky vaší odměně může nejenom přežít do dalšího dne a vykonávat dobře svou práci i nadále, ale může zažít i příjemný pocit uspokojení za to, že je jeho poctivá práce náležitě oceněna. Vy mu poděkujete za práci, kterou pro vás vykonal a on poděkuje zase vám za vaši odměnu, kterou jste mu dali na oplátku. Tím jsou obě strany spokojeny. Rovnováha mezi dvěma stranami rovnice je zachována. Nastává situace WIN-WIN. Svou platbou neděkujete jen druhému člověku, který vám věnoval svůj um, čas a energii; děkujete tím i Zdroji (Tvůrci) samému.

Kromě toho, že prostřednictvím druhých lidí dostáváme od Zdroje to, co ke svému životu potřebujeme, jsme si samozřejmě vytvořili celý obrovský finanční systém, který ve svém soukolí generuje profese, činnosti a produkty, které ničí žádnou reálnou potřebu neuspokojují. Jak se poznají? Poznají se jednoduše tak, že když tyto věci děláte, tak nezakoušíte žádný vnitřní pocit uspokojení (smysluplnosti) z dané činnosti.

Ano, je to opravdu takto jednoduché.

Pokud děláte něco, co někomu (alespoň potenciálně) přináší uspokojení nějaké jeho skutečné potřeby, pak jste prostředníkem mezi Zdrojem a jiným člověkem; jste součástí řeky. Pramen teče skrze vás, vy tvoříte řeku a někdo z ní pije. Jste součástí kontinua. Z toho vzniká pocit uspokojení a přirozené důležitosti (užitečnosti), že jste k něčemu platní; cítíte se díky tomu smysluplně. Pokud děláte něco, co ničí skutečnou potřebu neuspokojuje (ale potřebujete svůj produkt někam udat, někomu jej vnutit, natlačit), pak je přirozené, že se cítíte, s prominutím, jako kokot. A potřebujete si tento pocit něčím „zaflastrovat“, odůvodnit, popř. pocit důležitosti nahnat nějak jinak (uměle).

V naší společnosti se utvořilo dichotomické myšlení (tvrdá, nudná, nesmyslná) práce – versus (lehká, nedůležitá, příjemná) zábava, které je nám vštěpováno už na základní škole: nejprve si udělej ty (hrozné, nesmyslné, těžké) úkoly – a pak si jdi hrát (jdi si ulevit, zapomenout). Díky této naučené dichotomii pak většina z nás hledá práci, která nás finančně zajistí (bez ohledu na subjektivní pocit smysluplnosti, který z ní máme), a po té ve volném čase unikáme někam daleko od ní (do víru zábavy). Náš časový rytmus je pak určen tímto kyvadlem. Připadá vám, že to je samozřejmé? Není. Tak jsme si tento systém vytvořili. Je to naše „umělecké dílo“, které i nadále spoluvytváříme (ale nemusíme).

Pokud někdo začne generovat něco nového, co jemu samotnému připadá smysluplné a co uspokojuje něčí skutečnou potřebu (např. vyrábí domácí rybízové marmelády nebo nabízí duchovní aktivitu, která někomu slouží), pak si představme dvě varianty: v té první to bude dělat zadarmo, v té druhé za finanční odměnu. V první variantě člověk musí vykonávat nějaké povolání, která mu zabere většinu času a ve svém volném čase pak zavařuje marmelády nebo s někým terapeuticky pracuje. Jaký to bude mít dopad na kvalitu? Spíše negativní. Nemluvě o tom, že se daný člověk dostává do sestupné spirály vyčerpání (vyhoření). V důsledku budou i lidé využívajících jeho služeb méně spokojení. Je pravděpodobné, že člověk od takové činnosti nakonec pod různými tlaky upustí. Oproti tomu v druhé variantě si člověk tuto činnost může vybrat jako své povolání a kvalita toho, co nabízí, může růst. Může dokonce vytvářet ve svém pracovním oboru další pracovní místa; dát i dalším lidem možnost zakoušet dobrý pocit ze své práce. Lidé začnou opouštět svá dosavadní pracovní místa a celý systém se může začít obrozovat v tom směru, že více a více lidí se bude věnovat práci, která pro ně má smysl a která něco dobrého pro někoho generuje. Ano, některá zbytečná výrobní odvětví a služby se mohou začít drolit, rozpadat a zanikat. Ale komu to bude vadit? (Ano, pár bankéřů a lékárníků bude možná nuceno začít zavařovat.)

Nyní pár nejčastějších otázek.

Jak správně stanovit cenu za to, co chci lidem nabízet?

Uvolněte se, zavřete oči a dobře se uzemněte. Úplně se uvolněte a po nějaké chvíli si položte otázku: Mohu se za to, co nabízím, postavit? Je to dobré? Ano? A dále: Jaká je skutečná cena toho, co nabízím? V jaké ceně se cítím dobře, abych byl schopen tuto práci dlouhodobě a v plné kvalitě vykonávat? Jaká cena je se mnou v souladu? Pochopte, že pokud se podhodnotíte, nebudete moci svou práci vykonávat dlouhodobě dobře a uškodíte tím i druhým lidem, kteří o ni mají zájem. Vypněte všechnu falešnou skromnost a představy toho, co si mohou myslet druzí lidé. Nalaďte se na hodnotu toho, co nabízíte. Prožijte ji. Není třeba spěchat. Může se objevit jakékoli číslo či upřesnění. Zjistěte, zda se v této částce cítíte dobře. Pokud ano, uvolněte se a sžijte se s touto představou ceny za váš produkt / službu. Dovolte si cítit hrdost na to, co děláte. Dovolte si cítit pocit uspokojení za to, co za to dostáváte. Pokud je to pro vás v pořádku, je to v pořádku i pro Zdroj (Vesmír). Není zde žádné posuzování z vyššího hlediska. Stejně tak je v pořádku tuto cenu měnit a ladit podle případné poptávky, není zde ta jediná správná možnost. Každá cena jen přitáhne jiný druh a četnost zákazníků. Pokud však ani po delší době to, co za vámi určenou cenu nabízíte, nevzbudí vůbec žádný ohlas, pak je možné, že to, co nabízíte, v aktuálním čase neodpovídá na ničí skutečnou potřebu. Může to být pro vás důležitý signál. Pak je dobré zkusit změnit cenu nebo začít dělat něco jiného.

Je bohatství OK?

Ano, bohatství (vaše či kohokoli jiného) je OK. Bohatství je OK. Je to stejně v pořádku jako, že na nebi svítí Slunce. Můžete se zcela uvolnit do této myšlenky. Neznamená to, že bohatí lidí jsou nutně šťastní nebo jakoukoli další generalizaci. Znamená to jen a jen to, že bohatství je OK. Že není nutné klást této představě odpor. Zkuste jen cítit jednoduchost tohoto sdělení. Pokud ve vás vyvolává nesouhlas (odpor), můžete (jestli chcete) zapátrat proč.

Nevěřím, že bohatství je OK, protože je na světě tolik chudých lidí.

Chudoba těchto lidí není zapříčiněna tím, že je někdo jiný bohatý. To je jen představa, domněnka. (Pokud zavařuji rybíz od rána do večera, může se ze mě sice kouřit, ale nikomu tím nezpůsobuji chudobu.) Chudoba má jiné příčiny a jejich objasnění překračuje rámec tohoto článku.

Jaký má dopad, pokud svou službu (např. terapii) nabízím zdarma?

Nemusí to mít žádný negativní dopad, ale je pravděpodobné, že v některých případech se účinek terapie po klientovi trochu „sveze“. Představa, že pokud za něco neplatím, tak to nemá skutečnou hodnotu, je poměrně rozšířená a zafixovaná a na základě tohoto přesvědčení se může stát, že některý klient nevezme průběh a účinek terapie až tak vážně. Nechá to po sobě „svézt“, nevezme si to k sobě. To je možný efekt na straně klienta. Na straně toho, kdo takovou aktivitu vykonává, může po delším čase dojít k tomu, že se bude cítit nevyživený, nedoceněný, jakoby trochu plochý a prázdný. (Oproti potenciálnímu prožitku naplnění a šťavnatosti, kdy je člověk součástí energeticky proudícího kontinua).

Proč někteří lidé stále tvrdí, že všechno „duchovní“ by mělo být zadarmo?

Většinou, pokud lidé tuto myšlenku sdělují až příliš vehementně (ve smyslu, že ji druhým povýšeně vnucují jako dogma, nikoliv jako jejich vlastní osobní názor) za tím stojí nějaký jejich vlastní hluboko uložený negativní pocit (zahořklost, zklamání, závist, frustrace, nedoceněnost).

Nechtít protihodnotu za to, co druhým dávám, vypadá zajisté velmi skromně a pokorně, ale buďme k sobě pravdiví: netkví za tím určitá bohorovnost, nadřazenost? Jsi snad Bůh? Bohorovnost, grandiozita i méněcennost jsou dvěma konci jedné tyče. Někdo se může cítit méněcenný, že by o jeho službu nebyl zájem, kdyby za ní otevřeně žádal nějakou protihodnotu; a v tomto postoji se ukrývá.

Jaký má dlouhodobý dopad, pokud kupuji věci, které skutečně nepotřebuji nebo pokud pracuji v mašinerii, která nereaguje na ničí skutečnou potřebu?

Z vyšší perspektivy nejde o nic „nemorálního“, to jen člověk tak věci posuzuje, ale dopad tu je. Za prvé se čím dál tím víc nepostřehnutelně odpojuji od Zdroje a ocitám se v jakémsi pomyslném rotujícím prstenci umělých produktů a umělých potřeb (ale to si vůbec neuvědomuji, je to plynulé, stává se mi to normou, obklopuji se stejně smýšlejícími lidmi, takže se mi vše jeví jako OK). Za druhé se necítím dlouhodobě šťastný. Za třetí jakoby mačkám tlačítko „pauza“ na svém osobním vývoji, na svém odněkud – někam plynoucím příběhu; čas jakoby běží, ale já nikam nejdu. Mohu tak zjistit, že „dvacet let v prdeli“, ale stojím stále na stejném místě. Resp. ležím na smrtelné posteli a mám pocit, že jsem to tu trochu „prosral“.

Je prostituce OK?

Pokud se jedná o dobrovolnou aktivitu, která uspokojuje něčí skutečnou potřebu, tak pro ni platí úplně stejná pravidla hry jako pro všechny ostatní aktivity, tzn. že je OK. (Horizontální WIN-WIN). Jen nelze říci, že by se z vyššího hlediska jednalo o něčí „poslání“. K volbě tohoto řemesla se lidé uchylují z jiné kombinace motivů.

Jak poznám, že mi někdo nenabízí umělý produkt / službu, kterou se mi snaží pouze vnutit?

Charakteristickým vnějším znakem je uvolněnost, relaxovanost při práci, kterou dělá. Není v tom žádná křeč.

Proč lidé více utrácejí za materiální věci než za duchovní?

Koupit si materiální věc je instantní radost, ale dlouhodobě prázdno. Je ihned dostupná; ihned vám spraví náladu. Stačí kliknutí a máte to doma. Bohužel i v duchovním světě platí stejný princip: i zde lidé s nadšením utrácejí za to, co je snadné a příjemné: tzn. dozvím se skvělou novinu, že jsem anděl z osmé dimenze a nic se po mě nechce. Udělám si příjemný zážitek (trip) a zase domů. Za takové věci lidé také ochotně utrácejí. Za to, co vyžaduje nějaký přiměřený podíl námahy a práce, co není instantně líbivé, ale dlouhodobě přináší zkvalitnění života, lidé stále ještě ochotni platit ve velké míře nejsou. Lidé jsou jako děti. Chtějí lízátka. Spoustu lízátek, materiálních i duchovních. Ale život jim uteče mezi prsty.

Jaké je hlavní sdělení pro lidi v ČR ohledně vztahu peněz a „duchovna“?

Pusťte veškeré obavy, veškeré předsudky a pověry pokud jde o peníze. Pusťte všechnu falešnou skromnost. Máme zde tolik šikovných lidí, kteří něco umí, ale zatím se obávají do něčeho pustit. Nebojte se vzít peníze za služby, které nabízíte a které jsou dobré. Pusťte veškeré obavy s tím spojené. Pseudo-křesťanská představa, že být duchovní znamená žít v nedostatku, se nezakládá na pravdě. Na masochistickém strádání a sebeponižování není nic duchovního. Dělejte s pocitem uvolnění a bez jakýchkoli obav to, co umíte, v čem jste dobří a co vám samotným dává smysl a nebojte se za to chtít od druhých peníze. Dáváte tím světu něco krásného a skrze peníze tím vydělané tomu umožňujete zachování a růst i do budoucna. Výsledkem je bohatství, duchovní i materiální, které generujete pro celý svět a za to vám patří (alespoň za nás) velké Děkuji.