Hlavním městem byl Wogastisburg v severní části dnešního Rakouska.
Kupec Sámo byl skutečně inteligentní, moudrý muž obdivující se „slovanským“ ženám a mající sympatie k této části Evropy. Svou původní zemi (Franckou říši) vnímal už jako poněkud zkaženou, intrikánskou. Měl spoustu „slovanských“ žen a s nimi spoustu dětí. (Proč ty uvozovky, dozvíte se záhy.)
Jednoho dne za ním přišel zástup našich mužů, náčelníků a řekli mu „veď nás“. On tím byl zaskočen, neboť neměl takové ambice, ale zhostil se toho s pokorou. Nebyl ale králem, oni nepotřebovali tento druh královské síly, který měli sami ve své krvi; potřebovali spíše jeho neutrální vědomí, odstup, bdělost, inteligenci, vyjednavací schopnosti. Shodli se na něm právě proto, že nebyl z jejich řad; nebyl rozporný. Sámo znal válečné způsoby Franků a pod jeho vedením bylo odražení franských vojů, kteří v této krajině neočekávali žádný odpor, hračkou.
Muži i ženy této doby byli silní, zdraví, ztepilí; nenechali si nikým vládnout; žili sami pro sebe. Nebylo tu centrální vlády, která by obyvatelstvo zatěžovala tributem a organizovala jim shůry život. Inu, žilo se tu tehdy dobře, daleko lépe než potom ve středověku. Lidé se mohli svobodně pohybovat. Nikým neřízeni cestovali a usazovali se, jak se jim zlíbilo.
Co je ale nejdůležitější. Tehdy nebylo hranic, jak si je dnes chceme urputně pastelkami malovat do mapy – byl tu svobodný prostor – ano, na západě byl lem Francké říše, ale za ním – byl nekonečný prostor, kudy migrovaly lidé všech původů a ras a nikdo to tehdy nerozlišoval! Je velkou iluzí dnešního vidění světa, že totéž chceme připsat dobám minulým. Ale tehdy nebylo hranic, nebylo kmenů, ras – národů. Nikdo tak neuvažoval. Již tehdy byli všichni tak promíchaní, že nešlo říct – tento je Germán – tento Slovan. Již tehdy byli lidé smíšení. Jazyk byl rovněž indoevropskou germánsko-slovanskou směsicí, která ale byla všeobecně v základu srozumitelná. Na tom základním se domluvil každý a detaily řeči nebyly dosud ustálené. Proto ani nešlo říct tento je ten a tento je ten. Dnes se to jeví absurdní, ale absurdní je přitom spíše naše dělení. Naše nacionalismy, národy, ostré hranice, jsou věcí novodobou, nezdravou, často na komplexech a křivdách stojící. Zpětně bychom chtěli říct – á tehdy Keltové bydleli od Čech, přes Bavory až po Normandii. Ale kdež – žádných Keltů nebylo! Byl tu svobodný prostor, kde se tavily geny již po stovky generací. Kdo chtěl migrovat více na západ, neboť mu vyhovovaly francké zvyky a zákony, mohl. Kdo chtěl zůstat na mezi, kde vyrostl, také mohl. Evropa nebyla ještě přelidněná.
Zvyk byl takový: přicházíš v míru a jsi dobrého srdce? Budiž vítán, buď můj soused. Tamten ouher je volný, zaber si jej. My jako sousedé tě přijímáme. Anebo jsi budižkničemu, lotr a podšívka – tu máš a padej o dům dál.
Nebylo jednotného náboženství, jedny kulty a pábení a vyprávění u ohňů padaly přes druhé, vršily se jako zkazky, v němž se leskly štíty, vikingské ohně a vlny afrických moří narážející na paláce ze zlata – žádné dělení. Tento prostor byl jeden. A v této době se kmeny přirozeně semkly, zvolili si dočasně do svého čela muže inteligence – Sáma a nechali se vést do vítězných bitev. Ale králů a císařů nebylo třeba; doba otroctví a feudálního temna přišla až daleko později. Přišla pomalu, nepozorovaně; není možné označit předělů a „viníků“; byl to kontinuální vývoj.
Obyvatelstvo tehdy bylo zdravé, vitální, nezatížené dnešními komplexy, tributy a starostmi. Země byla úrodná a plná: rodila nových a nových synů a dcer a vnější mocnost nemohla tento region získat snadno. Přesto lidé neumírali v bitvách tak hromadně jako v jiných časech: spíše šarvátky a potyčky. Kdo viděl, že je slabší, ustoupil a šel jinam – proč by se za každou cenu vrhal do jisté smrti, to by mu nedávalo smyslu, když nad ním nestál žádný feudál.
Astrologicou symbolikou řečeno: pro muže to byl čas Slunce (jásavé síly a vitality), které nebylo ještě zatíženo, svázáno Saturnem. Později všech povinností jen přibývalo a nebylo již možno žít tak přirozeně ve fyzickém i duševním smyslu. A hodně se prý tehdy chodilo! Stále v pohybu jsme tehdy byli.
Jaké je poselství pro dnešní čas? Spojme se s touto epochou, o níž nám nevyprávějí ani u ohňů, ani ve školách. Je zdravá, je bytostně zdravá. Ciťme a ctěme tento středoevropský prostor jako společnou zemi, kde se můžeme díkybohu svobodně pohybovat. Nevztyčujme mezi sebou hranic a srovnání. Spláchněme do záchoda všechny batolecky ukřivděné nacionalismy nehodné dospělých mužů a žen. Již před dvěma tisíci lety jsme byli promíšeny geneticky tak, že nebylo možno mluvit o národech – jak bychom mohli dnes? Je to umělá propaganda. Milujme tuto krajinu, zemi a chraňme ji. Je naše. Není ani východu ani západu nad námi; nemusíme se nikomu zavděčovat. Jsme a můžeme být silní a zdraví, zde sami za sebe, ve společném středoevropském dědictví toho, co naši předci vytvořili. Není třeba být složitý, není třeba stavět hranice, není třeba se povyšovat ani ponižovat. Kde nám vnější síla určuje své zájmy, aby byly našimi, semkněme se do šiku; bude muset odejít; tak tomu bylo za Sáma a tak tomu bude i dnes.
Zdroj: konstelace 22.7.2016. Děkuji za spolupráci Štěpánu Tušjakovi, s kterým jsme ji společně sestavili.
Žádné komentáře:
Okomentovat