V minulé části jsme si pověděli o základních energetických zdrojích, které působí na našem území. Jsou to zřídla, studny, orgány živé matky Země. Generují obrovskou koncentrovanou sílu, která je pro člověka těžko vnímatelná, i když by žil v samém jejím epicentru. Jsou to jakoby pulzující centra tvořící hmotnou realitu (ve smyslu promítání hologramu).
Mnohem přístupnější pro naše vnímání jsou vlákna, meridiány, která teprve tyto koncentrované síly prvního řádu rozvádějí, distribuují, podobně jako žíly v lidském těle rozvádějí základní sílu našeho srdce. Tím se dostáváme do popisu „druhé vrstvy“.
Země, dalo by se říci, je pokryta krystalickou mřížkou rozvodních kanálků, které proudí od severu k jinu a od východu k západu. Ty rozvádějí „naředěnou“, smíšenou, prolnutou, energii všech zřídel matky země přes celý její povrch. Jsou to jakoby informační dálnice. Právě s touto sítí je pro člověka daleko příhodnější se spojovat. Přístupem k jedné meridiánové vlásečnici může člověk komunikovat s děním na celé zemi. (Je to takový holistický internet).
Severojižní linie proudí údolími, mírně kopírují rozvlněný terén, pomezí luk a lesů, ale stále sledují severo-jižní směr. Ale jde o to pochopit, že se jedná o živý organismus, nikoli o digitální mřížku. Tyto linie i mírně reagují na přítomnost lidských obydlí, která tu a tam lehce obtékají. Jsou to vlastně energetické potůčky. Některé linie jsou jemnější, tenčí, jiné mohutnější až po nejmohutnější centrální linie. Interval jemných vlásečnic je prý přibližně 7 kilometrů, interval silnějších linií 45 kilometrů. (Ale berme tyto údaje s rezervou). Avšak jejich kvalita je podobně smíšená – můžeme použít příměr denního světla, které lze lomem dělit na mnoho barev. Představme si tedy, že těmito liniemi proudí „denní světlo“. To je zásadě skoro stejné v této i v další linii. (To je velký rozdíl oproti silovým zřídlům, která jsou velmi specifická svou kvalitou / zabarvením).
Pro někoho, kdo umí s energiemi Země pracovat je možná o trochu příhodnější vyskytovat se blízko „mohutné linie“ (jakoby měl vysokorychlostní připojení), ale v zásadě se může připojit odkudkoliv, resp. je mnoho příhodných linií a míst. Nejde samozřejmě o tok digitálních dat, jde o skutečné proudění živé energie živé bytosti Země. Jsou to její žilky, kterými teče její „elektřina“, životodárná energie. Je možné nicméně se skrze ně napojovat kamkoli po celé zemi a vnímat, cítit sdělení, pocházející z druhého konce světa. Tyto informace nejsou mentální; jsou blíže pocitovým vjemům. Pro někoho kdo nevnímá, necítí a nectí živou Zemi, jsou naštěstí tyto informace „nevnímatelné“ (je k nim hluchý), tudíž tuto síť nelze tak snadno zneužít. (Zvědavá hlava nestačí).
K tomu je ještě třeba dodat tu důležitou zákonitost, že nelze vnímat, cítit a ctít Zemi, pokud člověk nevnímá, necítí a nectí ženský princip (ať už je jakéhokoli pohlaví). Ten nelze přeskočit. Nejprve je třeba ctít, vnímat, cítit ženský princip jakožto kvalitu, jež je přítomná ve mně i v celém stvoření.
Meridiány (linie) nemusí být vždy optimálně proudící. Na mnohých místech, kudy procházejí přes lidská sídla, mohou být zablokována nebo nějak znečištěna. Proces znečišťování trvající stovky let může opět zabrat stovky let čištění. Jde o dlouhodobé vlivy s dlouhou „pamětí“ směrem do minulosti. Příkladem „čištění“ může být zbožné uctívání pramene se zřetelem třeba k Panně Marii. Nezáleží na konkrétní tradici, jde o kvalitativní, emočně čisté vyladění lidí, kteří v daném místě žijí, vyzařují a konají.
Meridiány (linie) mohou proudit pod povrchem země, stejně jako v určitých místech vyvěrat na povrch. Taková místa jsou optimální pro člověka, který se s nimi chce propojit. Mnohdy hodně splývají s řečištěm potoků a řek. Řeky mají, ať už se kryjí s meridiány nebo ne, své nezastupitelné místo v rozvodu energií ze základních silových zřídel. Řeky totiž rozvádějí jejich energii opět promíšenou, tedy blahodárnější, mírnější: jakoby jí „vmasírovávají“ jako balzám do celé krajiny, kudy protékají. Proto má i koupání v řece úplně jiný náboj než v bazénu. I z hlediska chemie nebo bakterií ne úplně čistá (podle předpisů nikoli „vzorná“) řeka, může mít pro člověka pozitivní, nabíjející nebo očišťující účinek. Určitě jste to sami zažili. Něco podobného platí pro indickou Gangu.
Ve městech jsou většinou energie meridiánových linií rozptýlené, zanořené, přehlušené, skryté, kontaminované, takže se s nimi zde moc spojovat nedá. V přírodě to jde lépe. V liniích je možné (podobně jako v řekách) načerpat osvěžující, vyživující energii. Jejich energie bude reagovat na váš záměr. Tzn. „denní bílá“ může pro vás přejít do jiného zabarvení, které právě vy dle svého záměru potřebujete. Je možné zde hledat odpovědi „celku“ na vaše otázky.
Pokud si přejete tyto linie v přírodě najít, nejděte na to technicky pomocí krokování a buzoly nebo skrze „záhadohledačství“. To jsou mentální přístupy. Spíše dýchejte, vnímejte, ciťte. Když se ocitnete znenadání v místě, kde hezky voní posečená tráva nebo smůla a pryskyřice, kde vás to vábí k usednutí, kde cítíte čerstvost, tak usedněte, vnímejte, nabírejte, ptejte se.
Linie v přírodě jsou většinou v pořádku, protože příroda, na rozdíl od měst, disponuje jakýmsi „samočištěním“. Ve městech je situace komplikovanější proto, že tyto linie probouzejí emočně nabité reakce; nejsou pro lidi neutrální. Jakoby vybízejí ke „cti mě“ (a udržuj mě) nebo raději „zacpi mě, zablokuj, protože v tobě něco otvírám“. Lidé tak podvědomě linie většinou jakoby zabarikádují, znectí, znečistí. Zastaví, zabordelí, zadusí. Své naladění (odpor, nectění) přenesou automaticky do prostředí kolem sebe. (Mnohé kostely mají funkci danou linii zablokovat, odizolovat lidi od ní – zatímco jiné chrámy, katedrály, s ní mohou harmonicky spolupracovat. Příkladem velmi harmonického chrámu, postaveného na klíčové živoucí linii Země, je pařížský Notre Dame).
Možná se ptáte, co by měli lidé ctít, aby to mělo pozitivní dopad na jejich prostředí. Odpověď je prostá: cokoliv. Jakýkoli pocit ctění čehokoli – úcta k řádu nad námi, k jakémukoli symbolu (králi, totemu, bohu, lokálnímu bůžkovi) působí na linie dobře. I kdyby to byl Sv. Ján u cesty – na tom nesejde. Jde o tu úctu, vyladění mysli. Jde o to, že člověk ctí, uznává i něco jiného než sebe. Jde o čistotu úmyslu ve vztahu k něčemu většímu, než jsem já sám.
Zatímco severo-jižní linie přibližně lemují rozvlněný reliéf zemského povrchu, východo-západní linie jsou o něco komplikovanější. Nelemují terén, nehledí na krajinu, ale vyskytují se v různé nadmořské výšce nad sebou, takže tvoří pomyslné soustředné „saturnské prstence“ v různých intervalech nad a pod zemským povrchem. Tato zvláštnost souvisí s rotací Země okolo severo-jižní osy. Severo-jižní meridiány mají kvalitu podobnou elementu vodě – „potůčky“, zatímco východo-západní prstencové meridiány mají kvalitu bližší elementu vzduchu (jsou rychlé, těkavé, jemné, elektrizující). Z uvedených důvodů má člověk snažší přístup k liniím severo-jižním.
Pozn. proudění se ve všech typech linií vždy odehrává obousměrně.
Třetí – lokální – vrstva
V pomyslné třetí (nejjemnější, nejslabší) vrstvě se nacházejí lokální objekty, které také svým vyzařováním („aurou“) ovlivňují okolní prostředí. Jedná se o význačné stromy, kláštery, prameny apod. Většinou jde o výsledky lidské činnosti. Jejich vyzařování je obvykle do 10km. Takových objektů je v české krajině nespočet a není možné zde uvést jakýkoli byť stručný výčet.
Přesto zde uvedeme jednu specialitu – a to je Sv. Jan pod Skalou. Jedná se o místo nabité pozitivní, jangovou energií, která nás přemosťuje do Rakouska, Itálie – spojuje nás s celým západem. Vyjadřuje, že k západu integrálně, nedělitelně patříme. Zmiňujeme to proto, že chceme vyzdvihnout nějaký mužský pozitivní zdroj v Čechách, když nám Blaník (zóna 1) zatím příliš „nezáří“. (Ale jednou bude!)
V třetí části si povíme o 3D globální vizi zemské struktury a o jejím přeladění do nového paradigmatu. Také si povíme o principech čerpání energie.
Žádné komentáře:
Okomentovat