Mytologie nového muže

Pure simplicity

Jaké jsou kvality mužské energie, která se pohybuje v souladu s novým paradigmatem?

• nový muž nemá již více potřebu tvrdosti (k sobě i k druhým)
• hledá, otvírá nové cesty pro lidstvo; prošlapává nové cesty, kudy mohou kráčet i ostatní; instinktivně hledá nové směry; cítí, kudy je dobře kráčet – pro sebe i pro ty, jež kráčejí v jeho stopách
• instinkt „kudy jít“ je spojený s ukotvením v nohou a spodní částí trupu; muž se cítí být spojený se zemí skrze své nohy; tato část je průchozí (nejen) pro energie země a vede jej
• lepší než slovo „zakořenění“ (směrem dolů) je slovo „propojení“ na úrovni životní energie; jeho tělem PROUDÍ živá energie, která ho spojuje se zemí, jakoby člověk byl mladým zeleným luskem, který je všude vyživován, může se všude cítit jako doma
• pružnost, otevřenost směrem k zemi a k pohybu v realitě
• cítí se bezpečně kdekoli se zrovna pohybuje
• kvality, jimiž se vyznačuje nová mužská energie: pružnost, otevřenost, hledání nových cest
• to nové je možno hledat, jen pokud „nevíme“; pokud „víme“, náš pohyb ze zastavil

Dále se ptáme přímo této nové mužské kvality. Berte to jaké malé interview...

Vůči čemu stojíš v opozici? Co je tvým nepřítelem?

Na něco takového nemám důvod zaměřovat svou pozornost.

V čem spočívá tvá mytologie, mytologie nového muže?

Pure simplicity. Slunce nade mnou a Země pode mnou. Žádné mýty, žádné archetypy, naprostá jednoduchost, neumožňující setrvávat v mentální analýze.

Vnímám, celým svým bytím a tělem Slunce, které je naprosto otevřené. Nepřisuzuji mu žádné kvality, atributy, symboliku, odkazy. Vnímám, že je v každém vteřině explozivně nové, stejně jako já a má prezence, mé bytí v této chvíli.

Vnímám Slunce jako zdroj energie, zdroj života, právě teď se zrodilo a je naprosto nové! S ničím starým nemůže být spojováno a stejně tak já. Můžete jen cítit a vnímat, jak sem na zem dopadá a co s námi dělá a můžete s ním být ve spojení. Stejně tak se učím i vnímat zemi, po které chodím. Nová mytologie pro mužskou energii je nádherná – ale naprosto simplicistní, minimalistická. Bez záhad s pavučinami. Není možné ji nijak rozebírat.

Jaký tvůj vztah k ženskému principu?

-    Já jako muž jsem stále v pohybu odněkud někam, nikdy nemohu říci „již to mám“, „již jsem hotov“. Jsem stále v procesu. Nikdo není jenom kluk a nikdo není jenom chlap. Všichni jsme obojí v nějaké fázi pohybu. Staré „mazácké“ dělení na to kdo už je a kdo ještě není chlap – to je staré paradigma a už toto poměřování není úplně funkční. Jsem na své cestě, nic mě neblokuje, má energie proudí směrem vpřed. To není málo. To stačí. Nelimitujme tento tok energie. Staré rituály přechodu měly svůj hluboký význam, ale jen pokud vyvěrají přirozeně z nějaké tradice, kterou žijeme. Pokud je budujeme uměle, snažíme se nějak napasovat do kultury, v které je to již mrtvé - a pak se do nich hecujeme – tak to se podobá vojenské buzeraci, která spíše vytváří blok a uzavírá proudění mužské energie; toto není funkční model, to je passé. To je roubování mrtvého na živé. Nevytvářejme žádné rozdělení, které by blokovalo proudění mužské energie.

Ale jaký je můj vztah k ženskému principu? Nevím. Upřímně: nevím. Mé ’nevím’ neznamená nevnímavost vůči ženskému světu. Jen jej neřeším jako „cizí druh“ oddělený od sebe samého.  Ono rozdělení my muži versus vy ženy – tím nastává konflikt, třecí plocha, svár, hádky. Mé nevím znamená: nevytvářím si škatulky, přihrádky, co se týče ženského světa. Jediné co vím je, že jsem muž na své cestě. A jsem otevřený vnímat, milovat a cítit ženy. Ale nikdy nemohu říci: „znám je“. Tím bych pro ně vytvořil škatulku. Lepší je dopředu si žádný úsudek nedělat. Nevědět a vnímat je lepší než vnímat je skrze brýle škatulky a mít domněnku, že „vím“. Ale hlavně: já je neřeším. Jako nějaký „problém“, který by se měl řešit – „jak ony to mají“. Nevím, to mohou vědět jen ony, to není moje věc. Jediné co mohu říci je: jdu po své cestě, jsem otevřený a můžeš se ke mně přidat – jako parťák na mé cestě. Možná povede naše cesta chvíli společně. Naše cesty se proplétají. Ale není to třeba zatěžovat žádnou definicí.

Jaký je tvůj vztah k archetypům?

Rovina archetypů je jakoby vážná, důstojná a posvátná. Vybízí k vážnému rokování. Na něm není nic špatného, ale můj přirozený pohyb vpřed to tlumí svou přílišnou vážností. Zpomalují. Není v nich pohyb vpřed. Archetypy tu jsou přítomny, jako neutrální vzorce, sněhové vločky nebo odedávna točící se matematicky přesné větrníky. Jsou odvěké, pro-vždy platné. Jsou tu. V jedné místnosti vnitřního prostoru. Ale nezachycují to nové. To nové, ten nový vánek, proudí mimo rovinu archetypů. Je-li možné otevřít všechny dveře zámeckých komnat dokořán, koho by bavilo sedět jen v jediné místnosti i nadále, když sluneční paprsky nyní tančí celým palácem?