neděle 15. ledna 2017

Uprchlíci. Boj o životní prostor.

Co na tom u nás v Čechách máme pochopit?




V posledních 15 letech probíhá změna paradigmatu (paradigma shift), což lze připodobnit k výměně operačního systému. Nový systém je již k dispozici, ale umí dokonale simulovat a zachovávat funkce systému starého, podobně jako Windows umí emulovat předchozí MS-DOS, takže výměna se může dít pro většinu lidí nepostřehnutelně – zdá se, že starý systém stále běží a lze pro to kdykoli najít důkazy. Za vrstvou „již známého“ se však objevuje nové pole, nový prostor, nový rozměr, který již v rovině pravidel myšlení, limitovaného starým paradigmatem, postřehnutelné není.

Jaký je rozdíl mezi starým a novým paradigmatem? Tomuto tématu bude věnován samostatný článek, nicméně zde si zmíníme alespoň jednu rovinu posunu paradigmatu, která se otázky migračních vln nejvíce týká.Ve starém paradigmatu byl svět rozdělen na pány a služebníky, vlky (pastýře) a ovce, vůdce a dav, mocné a bezmocné, rodiče a děti. Vůdci přejímal část odpovědnosti za masu lidí pod ním (svá dítka) a ti mu ji rádi přenechávali. To se dělo v mnoha úrovních nad sebou a tento žebřík sahal až mimo úroveň naší planety Země. Byla to dohoda, výhodná svým způsobem pro obě strany. Rodiče svým způsobem (částečně) zodpovídali za vývoj svých dítek.

Tato doba padla. V novém paradigmatu má každé dítko, každý člověk na zemi, obnovenu svou důstojnost, plnou integritu a odpovědnost. Je chráněný, je vzácný, je ponechán sám sobě s velkým respektem. Může si o svém osudu, o svém růstu rozhodovat sám. Nikdo jej nemá právo nutit, nikdo jej nemá právo vést „s dobrými úmysly“. Je sám.

K tomu se ovšem pojí to, že pokud si přeje ve svém mentálním nastavení udržovat staré (rozdělující) paradigma, v němž si představuje, že sám není, že za jeho život může někdo jiný, někdo výše postavený, nějaký velký rodič, i to je jeho právo, i to je jeho moc. Mnoho lidí ještě není připraveno kráčet zpříma a rovně a potřebují své „chodítko“. Mají na to plné právo. Je třeba k tomu mít respekt.

V novém paradigmatu je člověk svého štěstí strůjcem v plném rozsahu. Je-li pružný a schopen proměny svého myšlení, může velice rychle pozorovat změny, které se mu dějí v realitě. Má-li chuť žít své sny z mládí, jsou mu otevřené dveře. Člověk vystupuje z davu. Všechny ismy, všechny velké pravdy, skončily. Nyní je tu na Zemi několik miliard neopakovatelně barevných kuliček plných svých vlastních snů a ideálů a každá se pohybuje po vlastní trajektorii. Všechny přihrádky pro kuličky se rozsypaly. Ovšemže v této nové svobodě, kdy se pravidla hry rozšířily a limity se posunuly, si může každá kulička stále generovat mentální nastavení, které koresponduje s nějakou „pravdou“ nebo „ismem“ ze starých dob. Nový operační systém je tak dokonalý, že to umožňuje. A tak se stále mnoho kuliček, možná většina, stále hlásí k nějaké přihrádce. Ať tak činí z potřeby bezpečí či potřebě někam patřit, je to její plné právo. Jenže, vzhledem k tomu, že se litosférické desky a celé masy již daly do pohybu, držet se „svého malého jistého“ už není stoprocentně funkční a stoprocentní jistotu poskytující. Každá přihrádka má nyní malé trhliny, kudy proudí voda (nebo světlo, chcete-li.) Miliardy miliard fotonů tančí. Každý je světlem sám sobě.

Jak je tomu v českých zemích?

Podle výsledků konstelace je zhruba 60% lidí nastavených tak, že jim staré nastavení systému vyhovovalo a chtějí si jej udržet. Chtějí si udržet představu, že za jejich život nese odpovědnost někdo jiný, nějaký velký (tu dávající – tu zlý) rodič – vláda, prezident, unie, guruové, ilumináti, mimozemšťani. Chtějí jistotu, klid, bezpečí, pohodlí, levné jídlo, jistou práci, v níž se nepředřou, a nostalgicky vzpomínají na éru komunismu, kde toto všechno bylo zaručenou normou. (Uvědomují si dravost konkurenčního prostředí kapitalismu a všímají si, že mnozí z oněch „průbojných“, vlastnících velká auta a domy, vlastně také šťastní nejsou; že žijí v neustálém stresu.) Jelikož si ale neuvědomují tvůrčí moc svých myšlenek a představ, neustále kolektivně generují určitou atmosféru, která koresponduje s předlistopadovým děním, s léty normalizace. Proto to může vypadat, že se převratem vlastně nic nezměnilo. Je tomu tak, protože 60% procent lidí si žádnou změnu nepřeje. Chtějí levné párky, rozvalit se u televize a přečíst si noviny o té bandě blbců tam nahoře, která za ten všechen marasmus může. Hlavně, aby po nich nikdo nich nechtěl a měli klid, pohodlí a jistotu.

Zbylých 40% Čechů jsou orientováni jinak. Asi nelze říci, že by museli sdílet stejné hodnotové nastavení, jde o velmi rozmanitou skupinu, ale dá se říci, že si více chtějí žít po svém. Mají své vlastní představy o štěstí, své vlastní hodnoty, cíle a ideály. Co je spojuje, je ale to, že v oné společně generované společenské atmosféře neustále narážejí na jakýsi odpor, neustále se musí brodit oním marasmem. Neustále musejí polykat kyselé výrazy úřednic a sousedů, kteří se s nevolí dívají na jejich „jinakost“. Mají pocit, že chtějí-li žít jen trochu víc jinak a po svém, je jejich víra a nadšení neustále zkoušena překážkami v poněkud potemněle rigidním prostředí, kde vlastně tolik lidí žádnou změnu ani pohyb nechce, kterým daný stav věcí vyhovuje. Z toho na ně padá šílená beznaděj. Neustále narážejí na překážky dané systémem (který jsme si ale sami kolektivně vytvořili). Proto mnohdy klesají do beznaděje, znovu zpochybňují své cíle a hodnoty, někdy se vrací zpět na linii „jistot“ a „normality“, ale ani zde nejsou spokojeni, protože už nazřeli, že v této trajektorii nemohou být sami sebou, že cosi jiného v sobě, co je volá, tím zrazují. Mohou zůstávat v kompromisu mezi oběma světy, a cítit se z toho znechuceně. Znechucení, skrytý odpor, vkrádává beznaděj se periodicky vrací do životů těch, jež měli odvahu vykročit z davu a kráčet svou vlastní cestou. Zkrátka, čím více jsou v kontaktu s vnějším (šedivě postnormalizačním) prostředím (kde žádná opravdová revoluce neproběhla), tím těžší si udržet svou víru, radost a nadšení. Ne každému se daří od rána do večera obklopovat se podobně založenými lidmi. Ne každému se daří mít tak pevnou víru ve své směřování, že si nenechá protitlaky vnějšího prostředí zkazit náladu. (Ale klobouk dolů před těmi, kterým se to daří a nechť jejich počty utěšeně rostou.)

Podle konstelace je tomu v ostatních evropských zemích obdobně, dá se říci, že menšina usiluje o změnu a většina o status quo, ovšem ona většina se v každé zemi hlásí k jiným konzervativním hodnotám pro tu zemi typických. V Čechách je však, vlivem éry komunismu, onen kontrast mezi oběma skupinami mnohem ostřejší. V jiných evropských zemích budou přechody plynulejší a společnost diferencovanější. V Praze je situace optimističtější, 60 procent lidí zde prý spadá do druhé skupiny. Zajímavé je, že první skupina se ze své optiky vnímá, jakoby tvořila 90 procent; považuje své zaměření za neochvějně převažující a nezpochybnitelné. Hlas těch druhých tedy slyší jako výkřiky nějaké abnormální desetiprocentní minority - nejspíš oné mýtické "lumpenkavárny" scházející se záškodnicky a konspiračně zřejmě kdesi na pražské Valhale. Když jsem v konstelaci stál v bodě oněch "otevřenějších" Čechů, ti "konzervativní" mě se skrčeným nosem a nakyslým výrazem označili jako "bílého cikána". Ten nosík byl skrčený proto, že každý, kdo si žije po svém a je tak šťastný, působí na zakonzervovaného Čecha jako svědivé oko na punčocháčích jeho hnědošedivých jistot. Jako trhlina. Trhlina v paradigmatu umírající fosilie.

A nyní přicházejí na scénu uprchlíci.

Za sílícími migračními vlnami stojí samozřejmě mnoho souběžných příčin, mnoho z nich je jistě demografického rázu. Jiné souvisí se sesouváním starého paradigmatu. Mnoho lidí v Africe a na blízkém východě prostě následují své vlastní představy o štěstí. Jestli již dříve bylo těžké dějiny předvídat, dnes je to už téměř nemožné. Jednotlivé kohorty (přihrádky sestavené z ismů) se rozpadají a barevné kuličky se přeskupují podle nových pravidel. Tento vývoj není možné zastavit.

Pak je tu ještě další působící spolupříčina: Podle konstelace je 40% migrantů uvedeno do pohybu jako protireakce na vojenské a politické intervence Evropanů do chodu islámských a afrických zemí. Pociťují subjektivně rozhořčené oprávnění „vzít si v Evropě, co mi patří“ v rámci jakési odplaty: „Když vy tak k nám, tak my tak k vám.“ Jsou iritováni vměšováním se Evropanů do jejich prostoru. Těchto 40% migrantů vnímá Evropu jako potenciální životní prostor, který jednoduše zabere ten silnější a životaschopnější. „Když vaše armády pochodují přes naše země, jste silní, protože vaši civilisté u toho nejsou. Když ale vkročíme mezi vás, jste všichni jen bezmocní slabí civilisté, kteří se neumějí bránit. Každý jeden z nás vydá za sto vašich. Proč bychom vás měli respektovat? Jste směšní.“

Přestože jde o velmi komplexní problém, dá se říci, že jde o téma životního prostoru.

Reakcí první skupiny Čechů je okamžitý strach, panika, ohrožení. Že nám vezmou to, co je naše, na čem stojíme nebo spíše ležíme. Samozřejmě nejde o žádné křesťanské nebo jiné vyšší hodnoty, jde strach z ohrožení vlastního prostoru. Jsou napadeni ve své základní potřebě a hodnotě (kterou se zde snaží po léta zakonzervovat) – a tím je bezpečí, klid a jistota. Samozřejmě vůbec netuší, na co přesně reagují, kdo jsou oni příchozí lidé, nenamáhají se s oním „druhým“ blíže seznámit, jde o čistě instinktivní, prvosignální pocit ohrožení na cosi, co v jejich představě působí jako hejno švábů, kteří se v milionech rojí po oknech jejich domečku z vepřovicových cihel a kteří budou dozajista již zítra šlapat po jejich právě vypletém květinovém záhonku. (Jedna sousedka s takovým záhonkem před pár dny rozhořčeně prohlásila, že „ať si teda klidně přijdou, ale že burku v žádném případě nosit nebude!“)

Reakce druhé skupiny jsou diferencovanější: někteří chtějí pomáhat, jiní tomu nevěnují tak velkou pozornost.

Nyní – k jakému poučení nás tento vývoj událostí vede, co nám zde – v českých zemích má být předáno, co na tom máme pochopit? Podle konstelace se opakovaně potvrzuje, že k nám, přímo do České republiky, míří opravdu malé procento migrační vlny a nejedná se (pro nás v naší zemi) o tolik závažný problém v rovině materiální, ekonomické nebo fyzické; nejedná se o něco, co bychom nezvládli. Problém je to však pro nás emocionální a psychologický: k čemu nás daná situace vybízí? Co si na ní máme uvědomit?

Jde o to, že lidé v druhé skupině, se mají naučit bojovat důsledněji o svůj životní prostor. Nikoliv však proti „uprchlíkům“, avšak proti první skupině – proti těm, kteří se snaží zakonzervovat tento prostor v neměnnosti. Nejde o boj na hranicích státu; jde o boj ve svém vlastním životním prostoru: doma, v práci, ve škole, ve veřejném prostoru v naší společnosti, s nímž každodenně vstupujeme do kontaktu. Jestliže v něco věříte, přejete-li si změnu k lepšímu, je třeba o tento prostor pro život – pro váš osobní šťastný život – bojovat. Nestačí jen věřit a mít své sny; je třeba být důsledný a silný v jejich naplňování. Kdekoliv narazíme na odpor, překážku, která není v souladu s tím, v co věříme a pro co jsme se v životě rozhodli, je třeba neshrbit se, ale zareagovat zpříma. Odkázat dotyčného do patřičných mezí. Teprve pak nežijeme v kompromisu.

Dobrá zpráva je pro nás ta, že onen přesun paradigmatu, ono přesouvání litosférických desek na úrovni kolektivního nevědomí, generuje hluboko na pozadí všech procesů a proměn podpůrnou atmosféru, v níž jsou naše aktivní kroky směrem k obraně toho, v co v hloubi srdci považujeme za pravdivé a správné, podporovány a vyživovány jakýmsi novým nábojem. Ten je kvalitativně o třídu výš, než kvalita stereotypního zakonzervovávání. Pokud ve směru utváření dobrého a pravdivého života, k němuž jsme se rozhodli, narážíme na překážky, neuhýbejme před nimi, buďme rázní i v činech. Respektujme cesty všech ostatních, i těch, kteří se rozhodli pro konzervaci a jistoty, nesnažme se je měnit, je to jejich cesta; ale ve chvíli, kdy se někdo pokouší blokovat vaši cestu, reagujte autenticky ze svého srdce a bytí a nepřikrývejte svůj oheň pokrytecky slušným stínítkem, potlačením emocí, které ve vás daná situace vyvolává. Nechte oheň hořet, aby vyčistil prostor kolem vás a poskytl vám jasnost a přímost. To celá naše země a společenská atmosféra potřebuje jako sůl. Jen proto, že ona druhá skupina lidí potlačuje své přirozené reakce, snaží se být např. příliš slušná nebo nezasahující, houstne společenské klima do barvy šedavého popílku, jenž neurčitě pokrývá naše ulice a tváře a vyvolává dojem, že se „nic vlastně nezměnilo“ a „o něco se snažit nemá smysl.“ Ona nevíra se zdá vítězit, protože v sobě potlačujeme autentický oheň. Ten není třeba pěstovat uměle. Stačí nenechat se zašlapat zahořklou bábou na úřadě, která zrovna měla špatný den – tam, kde cítíme, že jsme v právu. Nenechat se zahnat do kouta učitelem, bohatým manželem nebo šéfem, který jedná agresivně jen proto, že má poziční výhodu vyplývající z jeho role. Ne – kdekoli hájíte to nejpravdivější, a nejkřehčí v sobě – svoji lidskost, jste těmi nejsilnějšími. Váš náboj vycházející z vašeho srdce, z vašeho středu, prostřelí i nejsilnější pancíř. A každý takový čin zazáří, je vidět, je příkladem. Mění svět. Každý takový vystřelený paprsek zažéhá další a další autentické reakce v dalších lidech. I o ni dostávají chuť vykročit ze svých bezpečných stínů a měnit pole, v kterém se každodenně pohybují.

Je nám třeba aktivního ohně proměňujícího neustále náš nejbližší životní prostor. Nechte jej reagovat, nechte jej mluvit. Nepotlačujte jej.

Pokud si poradíte s prostorem kolem vás, pokud si ho uhájíte tak, aby odrážel vaše vnitřní přesvědčení, nebudou pro vás putující lidé na hranicích naší země (ať za jejich poutí stojí jakýkoli příběh), představovat žádné ohrožení. Skuteční ohrožení nejsou lidé na hranicích státu – jsou to lidé několik milimetrů od vás, jimž jste včera přikývli, i když jste věděli, že nemají pravdu.


1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Kolektivní rozum Obchodníci, kteří využívají eToro's CopyTrader™, mají o 60% větší pravděpodobnost ziskovosti

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat