Třetí Princ

Poselství pohádky

Třetí princ je příběhem, který ukazuje mužskou cestu ve třech úrovních vědomí. První princ je nejméně zkušený, druhý je o něco zkušenější, ale stále ještě ne dostatečně, aby dospěl do cíle, a třetí jako kdyby integroval zkušenosti svých dvou předcházejících bratrů. Jsou to jakoby tři vrstvy, tři folie přeložené přes sebe. Jsou to také tři roviny, které se nacházejí v psychice každého muže.

V našem výkladu, který vznikl jako výsledek konstelačního procesu, pracujeme se zjednodušenou podobou filmové pohádky Třetí princ, která je košatější, než Erbenův originál Dva bratři. Nerozebíráme všechny detaily děje, jde nám o postihnutí celkového smyslu pohádky.

První princ (Jindřich / Bartoška) je královým miláčkem. "Jindřich byl po mě. Princ země Lva. Ne sliby jako tihle. Byl vládce," stýská si po něm král. Psychologicky řečeno, je v zajetí pozitivního otcovského komplexu. Nepochybuje o sobě, vyráží na cestu plný optimismu a jaré energie. Je veden touhou, která jej posedla, když pohlédl na portrét princezny z Diamantových skal. (Stačí mu jednoduchá vizuální stimulace, aby byl očarován). Je nezralý, ale odvážný a pyšný. Právě pýcha se stane jeho pádem. Prochází setkáními a střety, ale dostane se jen do prvního levelu - je schopen alespoň trochu poučit se z vlastních chyb, ptát se po významu toho, co zažil. V dalších levelech (se stoupáním do hor) pro něho "přithuje". Dostává jasné signály, že cesta je nad jeho síly. "Říkám ti dobře, vrať se domů. Zde neuspěješ," praví mu síly hor v podobě různých duchů a bytostí. První princ však nemá dost pokory, aby varování přijal jako dobře míněné. Jeho hlavou zní ostudné: "Co by tomu lidé řekli, kdybych se vrátil bez princezny?". Vysvítá, že není veden skutečnou láskou ke princezně; jde mu spíše o prestiž, o zdání, o trofej a jeho pýcha mu nedovolí obrátit koně zpět. Naopak, i když se všechno v něm chvěje, říká si: a just - ať všichni uvidí! Jeho osobnost nese prvky narcismu a ztotožnění s otcovským principem; nejde už po své vlastní cestě; dopředu jej vede aktivovaný (nabuzený) pozitivní otcovský komplex. Chce uspět ve jménu otce, být "někým", "dokonalou formou", ale tím schází z cesty individuace - svého autentického já (které by tichým hlasem řeklo: otoč koně, chlapče). Když přijde na jeho setkání s "tajemstvím diamantových skal", které představuje jakousi hráz mužské iniciace (zasvěcení) - jde vlastně o "mužskou sfingu" - neuspěje, neprojde. Tajemství jej pozře, slupne, pohřbí zaživa; nebyl jej hoden a neuposlechl včas znameních na své cestě; měl se otočit, sestoupit níž a nabýt ještě více zkušeností. První princ se k reálné princezně se ani nedostal; stačila mu touha po obrázku v jeho vlastní mysli; a i ta nakonec vysvitla jako narcistní blýsknutí se... "koukejte, koho jsem si přivedl," tak uvažoval první princ. Neprošel zkouškou, Diamantové hory jej pozřely.

Druhý princ (Jaromír / Trávníček) vstupuje na cestu daleko později. Představuje vědomí o něco zralejší. Druhý princ je miláčkem královny. Je její pýchou, její odpovědí na cestu králova favorita. Jakoby králi říkala: pohleď na mého hrdinu, on to dokáže, on je mým výtvorem! Zatímco ten první byl tvým - a neuspěl. Ten můj uspěje. Toto je atmosféra pozitivního mateřského komplexu. Vypadá pozitivně (!) jako ten první. Ale právě pozitivní komplexy jsou ty nejzrádnější. Připadají nám totiž v pořádku. Nikoho by nenapadlo, že se děje něco špatného, tone-li v cukru - ve výhodách, které takový komplex svému nositeli propůjčuje. Pozitivní mateřský komplex může např. svého nositele činit více "easygoing" ve vztahu k ženskému pohlaví: jde mu to hladčeji (nebo se to o sobě domnívá). Jiným příkladem hrdiny s tímto komplexem by mohl být Alexandr Makedonský. Také bychom měli zmínit, že matka mu vlastně neposkytla skutečnou lásku - výživu, ve smyslu: jsem tu pro tebe, miluji tě bez podmínek. Naopak už od začátku byl pěstován jako triumf proti královu hrdinovi, jako pouhý objekt jejích záměrů. Nicméně mu bylo vsugerováno, že právě to je onou velkou láskou. Má tedy deficit v citovém rozlišování pravé lásky a toho, co se za ní vydává. Jeho cítění "kontaminované". Je svou matkou "zpracován", pohlcen, chycen - zapleten.

Ale pojďme k ději. Druhý princ vystoupá výše. Pro něho je problematické až setkání s princeznou. V této chvíli se totiž terpve objeví dvě princezny, dva obrazy, dvě verze. Jedna je reálná, ta (v konstelaci) stojí v dálce. Druhá je šálivá, magická: ta míří k princovi a obletuje jej. On poněkud taje, jakoby obměkčen iluzí její lásky - v narcistním "jsem milován, obdivován, žádán". Toto lichocení pohltí jeho srdce. Není již veden láskou k princezně "miluji" - ale je stržen šálivostí a klamem, na kterou má tendenci (díky mateřskému komplexu) snadno sednout na lep. (Říká si na způsob Ivánka z Mrazíka: Vždyť je pochopitelné, že mě - skvostného a všemi milovaného - obdivuje také). V bláznivém makabrózním tanci (ve filmu stvárněném úprkem na koních ve skalách) jej čarovná princezna vyvede na okraj srázu a s rozkoší a gustem jej přenechá k pohlcení Tajemstvím diamantových skal. To jej slupne jako malinu. Reálná princezna na to celé hledí z pozvdálí a říká si: "slaboch". V podstatě od prvních chvil viděla do jeho srdce a viděla, že podlehne.

Třetí princ (Jaroslav / Trávníček) je od počátku outsiderem. Není favoritem nikoho, nikdo na něj nesází, nikdo jej v dětství nerozmazluje. Je to dítě, které vyrůstá více samo se sebou, je více o samotě. Více naslouchá zvukům přírody, šumení potoka, ržání koní... Jakoby si v sobě ponechal spojení s intuicí či vyšším já ("královské dělení"). Je pokornější, možná si je vědom selhání svých bratrů a nechce jejich chyby opakovat. Proč vyráží na cestu? Kupodivu ani ne tak za princeznou (od malička prohání spíše děvčata z podhradí) - cestu chápe spíše jako cestu za svým vlastním tajemstvím - chce poznat sebe. A kromě toho samozřejmě osvobodit své bratry.

Je moudřejší, nechá si poradit od lidí, které potkává. Je také jaksi více spojen s něčím cikánským - kejklířským - lidovým - moudrým - tím, co kdysi matce poradilo, jak se zařídit, aby mohla porodit své 2 syny po ztrátě prvního. Nepohrdá tím. Díky tomu mu lidé řeknou to, co by jeho dvěma pyšným bratrům neřekli. Všechny zkoušky absolvuje. Setká se nejprve s Tajemstvím skal (jak bylo řečeno - mužskou sfingou). To jej nepohltí. Vidí, že jeho stav vědomí odpovídá připravenosti. Naopak mu Tajemství hor požehná na jeho další cestě. Třetí princ se dostane až k princezně - té reálné. (Není spoután svou animou ani jiným komplexem). Vidí do ní a ví, že ji může mít. Svádí jí z pozice chytrosti a síly. Ona vidí jeho sílu a ví, že by mu podlehla. Přesto před ním prchá. Ale on si jí chytí a pevně k sobě přistiskne. Jeho hlavní zkouškou je: jednat - nezůstat u rozvažování a ze strachu udělat chybu - ale na základě prvotního instinktu jít ihned do akce. To je test pro tuto úroveň vědomí. (Moudrosti - je dost, ale bez akceschopnosti je k ničemu). Tomuto princi chyběla opora zvenčí a jeho výhodou i nevýhodou je to, že ji musí vždy hledat jedině sám v sobě. V momentu, kdy k sobě princeznu přitiskne, ona zjihne a ráda jej následuje (připouští, že úprk byl pouhým testem). Toto chycení, přitisknutí - toto primární mužské gesto ja nakonec víc, než jakékoli pátrání po jejím tajemství. S ní po boku princ kráčí k Tajemství hor a žádá je o vydání svých dvou bratrů. V ten okamžik bratři vystoupí ze skály a jsou propuštěni. Třetí princ je vezme za ruku a vytáhne je k sobě, do života. Tímto radostným shledáním pohádka končí.