Na kurzu Astro Selfconnection jsme stavěli konstelaci na Pluto. A jak to s ním každý z nás máme. Se záměrem, aby konstelace byla co nejvíc obohacující pro nás pro všechny.
Vedle Pluta se objevila Země. Postupně jsme všichni stáli v jakémsi hloučku "obdivovatelů" a zírali jsme na Pluto se Zemí, nemohouc se odtrhnout. Nejdřív jsme vůbec nevěděli, co tam děláme a na co vlastně tak upřeně koukáme. Jenom jsme měli jakoby zamrzlé nohy a nemohli jsme z tohoto pole ven.
Pak začali Pluto a Země odkládat své masky. Země se vyloupla jakožto "Stará země", stará matka svých synů a Pluto se zde v tuto chvíli ukázal v jakési své roli kooperativního byznys-partnera, který to peče s ní. Mají spolu velký kšeft. Jen jsme ještě nevěděli jaký.
Naproti Plutu stál bod lidstva. Upřeně na sebe s Plutem hleděli. Před lidstvem (člověkěm, který lidstvo představoval) stála suchá váza, kterou jakoby si lidstvo ubližovalo, doslova se jí zraňovalo ve slabinách. Přes tento předmět nemohla energie Pluta k lidstvu dost dobře proudit.
Ptám se ho: "Chceš to dát pryč?"
"To nejde," odvětilo.
"Co s tím uděláš?"
"Nevím, mám chuť to zadupat."
"A co to je?"
"Nevím, něco starého, co ke mě patří, co už je možná mrtvé."
"Ono je to mrtvé a ty nemáš ani dost úcty, abys to uctil a pohřbil a nechal to jednou provždy být v klidu a mohl jít dál?"
(jako malé dítě) "Nevím. Chci to rozdupat."
"To ale nepomáhá. Vidíš, že to tu stále je, tím se toho, ať je to co je to, nezbavíš."
Stará Země do toho vstoupí: "Vždyť je to hezká kytička, jen si ji nech." (Potutelně)
Pluto: "Ano, ano, jen si to nech, zabývej se tím."
Lidstvo dál zírá na cosi, co mu působí bolest a blokuje jej v pohybu, ale není schopno s tím jakkoli pohnout.
Říkám: "Tak za lidstvo s tím nehnem, většina lidí si to takhle přeje mít. Ale zkusíme to na individuální úrovni, každý sám za sebe. Chcete to zkusit?"
Každý souhlasí. Zaujmou v poli své postavení a každý se přebírá svými pocity. "Co se to se mnou děje? Proč zde stojím? Co mě zde zdrží?"
A každý za sebe si najednou začíná vybavovat proč mu je zde, u Staré Země a Starého Pluta, tak dobře. Čím si tu medí. Proč nemůže dál, i kdyby dveře ven byly otevřené. Je zcela očividné, že je to otevřená klec, reálně tu nikdo nikoho nenutí být. Ale každý zde něčím visíme a nemůžeme se pohnout. Je to trochu komické, jsme jako malé děti, co mlsají zkažené mlíčko, ale nemůžou si pomoct. Všichni máme pocit, že právě zde máme to, co potřebujeme a nehodláme o to přijít.
Pluto samo sebe demaskuje: "Já to nechci přes svou pokerovou tvář přiznat, ale kdyby se to rozkřiklo, že už tu dávno být nemusíte, že to je celé habaďůra a všichni jste zde jen díky svým domnělým potřebám, tak byste všichni utekli. Přesto zde všichni stojíte a dáváte nám nad vámi moc. A my si ji nenecháme vzít. Nám se to líbí. My máme super-kšeft. Budeme vám stále říkat: My víme, co potřebuješ. My to víme, víme to líp než ty. Jen pojď, Pepíčku, postůj si, naber si. Přitom někde v hloubce vidím, že to není to, co potřebujete. Ale když nevíte, co doopravdy, ve své skutečné přirozenosti potřebujete, tak zde stojíte a čumíte a věříte radši nám než sobě."
Každý si prochází něčím svým. Ale cokoli z kohokoli vyleze, když promluví a přiznává nahlas, co ho zde drží, jakoby se to týkalo nás všech. Známe to všichni.
"Dává mi to bezpečí."
"Co je to za bezpečí?"
"Já nevím, asi bolest. Bolí to, ale znám to, tak si v tom bezpečně rochnim."
"Když jsem tu, tak vím, že nejsem sám. Bojím se být sám. Je to tu příjemné a bezpečné."
"Co ale potřebuješ doopravdy?"
"Vlastně... Být sám. Stát sám za sebe, nesrovnávat se pořád s druhými a bát se jejich hodnocení."
"Mě to taky dává bezpečí. Už mi to dochází."
"A co ty potřebuješ doopravdy?"
Se smíchem "Dobrodružství - nebezpečí. ... Sakra, co tu ještě dělám!" (Mění polohu v poli. Zvedne se a jde pryč.)
"A co potřebuješ ty? Na co jsi přišla?"
"I když ostatní mají jiný názor, tak já si ten svůj nenechám vzít, Já vím."
"Ano, ale to si jen myslíš, že je ta pravá potřeba. Ještě tu chvíli buď."
Po 10 minutách její tvář změkne a s úsměvem: "Ba ne, já doopravdy potřebuji nevědět, žít lehce s tím, že nevím, že nemusím vědět. Nevím je to, co potřebuji, s čím se mám učit žít."
Muž, v jehož poli jsme konstelaci stavěli, prošel nejhlubším procesem, který celé téma otevíral. Na začátku ho hrozně bolelo v zádech. Říkám mu "najdi tu v tomto poli bolest v zádech."
Po té, co tento bod ukotvíme, jeho zádům se uleví.
"Co je to?" Ptám se ho a ukazuji na "bolest v zádech" (člověka, který ji zastupuje).
"Vubec nevím. Chci to jen hrozně daleko zahodit, zničit to; ať už to tu není."
"Jde to?"
"Nejde to, něco to tu drží. Nemůžu to udělat."
Já vím, která slova vystihnou, co se teď v tobě děje: "Nechci tě tu, ale něco ve mě tě potřebuje."
Muž to po mě opakuje.
"Nechci tě tu, ale něco ve mě tě potřebuje."
Něco v něm měkne. A to něco, co chtěl předtím zahodit, se k němu nyní přibližuje. Jeho hlava by to chtěla odmrštit a zašlapat (jako kdyby měl na hlavě ocelovou rytířskou přilbu), ale jeho jemné, měkké útroby po tom žízní.
"Co jsi?" Ptáme se toho, co na začátku bylo bolestí v zádech.
"Jsem tvoje sebeláska."
"Chtěl jsi odmrštit svou sebelásku."
"Máš pravdu, ale vůbec nevím proč. Vůbec tomu nerozumím."
"Protože ji považuješ za slabost. Myslíš si, že síla spočívá v tom, že to odmrštíš, tuto tzv. změkčilost."
"Co je to tedy skutečná síla?"
Sebeláska: "Síla je být tím, čím jsi."
"A jak se k ní dostanu?"
"Tím, že se budeš mít rád, takový jaký jsi."
Teprve se pak muž a bod sebelásky mohou propojit a obejmout se. Pomyslná přilbice z jeho hlavy padá a rozpouští se.
*
To, co lidstvo chtělo zadupat do země, možná bylo něco podobného. Tento muž to nerozdupal, přijal to, jakkoli to bylo těžké, a podíval se tomu tváří v tvář. Nakonec v tomto domnělém nepříteli nalezl něco hodnotného: lásku k sobě a něco se v něm tímto procesem proměnilo.
Každý z nás si v této konstelaci pro sebe nalezl něco jiného. Ale všichni jsme cítili, že o čem mluví ostatní, je přesně také naše, jen to někdo řekl za nás a lépe, než bychom svedli my. S uschlou kytkou lidstva, ať už byla čímkoli, jsme hnout nemohli, ale se svým stéblem ano. To své, ten svůj malý dílek lidství, jsme v tomto procesu protavili, proměnili.
Na konci všichni "psychologické vězení", magnetické pole Pluta a Staré Země, dvou mocenských obchodníků s nostalgií, opustili. Pochopili, co je zde drželo, prohédli to, co se domnívali že chtěli. Prohlédli svou iluzi, svůj řetěz, své kšandy.
To, co chtěli, bylo, snad u všech, přesným opakem toho, co chtějí (ve svém pravém já) doopravdy.
Taková je moc starého kouzla, které je i není. Klec je stále odemčená. Dveře jsou otevřené. Klíč máme my ve vlastní kapse. Jen můžeme nebo nemusíme sebrat v sobě odvahu se na tento klíč podívat. Co chceme doopravdy, co je (slovy z Nekonečného příběhu) naší "pravou vůlí" nemusí být tím, čemu jsme uvěřili.
Budete mít odvahu to u sebe prozkoumat?
Možná je zde něco, čím se stále zraňujeme a řešíme to celé roky, přitom se stačí na to pravdivě podívat a s úctou to pohřbít. Ale co když nás to stále baví - nechat to nepohřbené? Řešit a nevyřešit? Nechat to tančit? (Danse macabre). Co nám to dává? Je to pramen nekonečné nostalgie. Trochu z toho mrazí, ale něco takového si my, jako lidstvo, vyrábíme.
*
Pro bližší pochopení toho, co se rozumí Starou Zemí, doporučuji tento článek:
článek Michaely Freyové: Stín veliké matky
Žádné komentáře:
Okomentovat