Inanna a Ereškigal

Podle babylónského mýtu jsou Inanna a Ereškigal komplementární protiklady ženskosti, které k sobě hledají navzájem cestu.

Postavili jsme na toto téma malou konstelaci.

Inanna sebe samu popsala jako nevinnou, mladou dívku, plnou života a očekávání, která je současně naivní a bezbranná a doposud poznala život jen z té "hezké" stránky, nemá ještě tušení jak funguje ten "velký svět". Je radostná, panenská, čistá, prostá - asi jako sedmikráska. Ale cosi jí žene - poznat svět tam venku, jakýsi neklid, cosi jí chybí a proto se chce vydat na jakousi cestu.

Tento neklid Babylóňané v mýtu vystihují těmito verši:

Mne, kterou naplnil hrůzou...

Naplnil mne, nebeskou královnu, úděsem...

Já, žena, bloudící krajinou - řekni, kde mám svůj dům...

Řekni, kde je město, kde mohu žít...

Já, tvoje dcera... hierodula, tvoje družička - řekni, kde mám svůj dům...

Pták má své hnízdo, já však - mé děti se toulají,

Ryba leží v chladné vodě, já však - spočinout nemám kde,

Pes sedí na zápraží, já však - žádného prahu nemám...

Na druhé straně stojí Ereškigal. Je temná (což neznamená zlá), mocná, silná, obrovská. Současně však trpí, drží se za krk a zmítá se v bolestech. Kolem krku má připevněný kovový obojek a je jím pevně připoutána k podsvětní říši, Tartaru, Peklu - k dolní říši, je zde uvězněna a nemůže "nahoru", nemůže volně dýchat. Služebník podsvětní říše jí říká: zhřešila si - a proto musíš nyní trpět. Musíš zde být, dokud si neodpykáš své provinění. V prostřední a horní říši totiž vládnou velcí mužští bohové, kteří dali řád babylónské, řecké (i dnešní) kultuře - civilizaci tak, jak ji známe. Vypadá to, že kdyby řetěz poutající Ereškigal povolil a ona se svou mocí vtrhla do "našeho" pozemského světa, mohl by nastat chaos, bouře, cosi nepřevídatelného. Je její vina opravdová? Opravdu něco spáchala? Nebo je zde zavržena mužským světem a jeho geometrickým řádem? To zatím není jisté.

Babylóňaně popsali Ereškigal takto:

Matka rodička, kvůli svým dětem

Ereškigal tam leží a sténá [snad rodí]

Její svaté tělo žádné roucho nehalí,

Její svatá hruď jako šaganová loď je bez [pokrývky]?

[drápy má jak měděné hrabice]

Vlasy jí z hlavy rostou jak hadi.

Z pohledu vypravěče dává přítomnost Inanny naději na vysvobození temné Ereškigal. Současně se to zdá skoro nemožné: jak by mohla tato nepatrná, ale odvážná dívka bez jakýchkoli zkušeností osvobodit tuto velkou bohyni - a překonat všechny nástrahy podsvětí? Jak by mohla sedmikráska projít sedmi branami pekel?

Inanna se vydává na velké putování. V naší malé konstelaci (která postihuje jen hlavní obrysy mýtu) nejprve pokleká. Pokleká k zemi, k rostlině. Jde k jejím kořenům. Kořeny rostliny (jí samé a celé přírody) vyrůstají z bažiny, ze zasmrádající ohavné bažiny. Do této bažiny musí sestoupit a tuto koncentrovanou hořkost hořkosti (alchymické nigredo) pozřít, strávit, prolnout se s ním. Je to pro ni otřesná zkušenost, na druhou stranu podmanivě obohacující, neboť Inanna doposud zažila jen krásu a dobro, čistotu a lehkost. Toto je něco dočista opačného. Leknín se do noří do bahna. Život pokleká do stavu hnilobné mrtvoly. Inanna se máchá v materia prima, prvotním svrabu hmoty.

Ereškigal je stále připoutaná řetězy v Tartatu a nemůže se stále hnout.

V další fázi Inanna prolézá malým otvorem do podsvětí, kudy se musí celá protáhnout a odkud už není návratu.

Pak nastává zvláštní obrat. Zkušená a chytrá Ereškigal navrhne Inanně akt jakési záměny jedné za druhou tak, aby obelstili strážce podsvětí. Jejich pozice se vymění. Je to zvláštní magický obrat, jakoby se překlopla dvě zrcadla stojící naproti sobě. Najednou je v okovech Inanna a Ereškigal je na svobodě. Z pozice Ereškigal se to jeví jako trik, jímž obelstí své patriarchální věznitele. Z pozice Inanny jde vlastně o akt oběti, kde se ona nabídne za Ereškigal v oběť a sama se stane uvěznenou v řetězech. Podstoupí na nějaké období její muka. Vezme na sebe její stav bytí a tím se jí i stane. A právě tím se Ereškigal uvolní a stane se Inannou. Inanna se vnoří v nejtemnější, v jádro plné bolesti a touto odvážnou obětí se její temnota uvolňuje a stává se sama světlem. Světlo a temnota jsou zrcadla hledící do sebe a skrz sebe. V ženské temnotě spočívá nezničitelná síla, odkud se může ženství samo kdykoli z-re-generovat (znovu-zrodit). Inanna k tomu však musí sestoupit na dno své receptivity a křehkosti ( v tom spočívá její odvaha ) a otevřít se ( po předchozích nigreda a obnažení se ze všech masek ) bez odporu všemu utrpení.

O trik může jít snad z perspektivy Ereškigal. Z perespektivy Inanny - ženské hrdinky na inicační cestě - to žádný trik není. Její svlékání z masek, sestup ke kořenům země a hmoty, oběť a ponoření se do temnoty a utrpení musí být skutečné.

Strážce podsvětí si této záměny nevšimne. Když zjistí, že na místo "Doroty Máchalové", která se "provinila" svírá v řetězech nevinnou Inannu, musí jí propustit. Inanna opouští podsvětí a ocitá se na svobodě. Objímá se se svou temnou sestrou, nyní obě vidí, že jsou toutéž, jsou dvěma polovinami téže duše, jsou si podobné jako vejce vejci. Já jsem ty a ty jsi já. Obě jsou touto cestou obohaceny. Ereškigal je uvolněna z podsvětí a zažívá euforickou svobodu. Inanna zmoudřela, "pochopila život", již není onou naivní holčičkou jako na počátku. Je moudrou ženou, jež si je vědoma svého ženství. Nabyla své síly a alchymickou proměnou a sestupem k zemi a do temnoty se uvolnila od mužských introjektů (animus + persona), které jí znemožňovaly plně být sama sebou ve svém ženství. Její cesta je u konce. (A současně se může cyklicky dít stále znovu, jak to známe z řeckého mýtu o Peresefoné / Kóré a Demétér).

"Je to cesta lásky?" Ptám se jí.

"Nikoli. To nesouvisí s muži. To je moje cesta ke mě samé. To je příběh ženy v jejím samém jádru."

"Zakládala se na něčem tvá vina?" Ptám se Ereškigal.

"Ne, vždy jsem byla nevinná. Ale nelituji svého spoutání a uvěznění do podsvětí, protože mě to přivedlo k této cestě a mohly jsme se obě stát tím, čím jsme."

Jako ilustraci k mýtu Inanny a Ereškigal připojuji svůj obraz Venuše. Jitřenka a Večernice jsou dvěma tvářemi téže Venuše, stejně jako jsou Inanna a Ereškigal dvěma tvářemi téhož ženství. Babylonský mýtus i Babylonská Inanna je jaksi divočejší a orgiastičtější a méně ještě sešněrované patriarchátem, než řecká Afrodíté či římská Venuše, jak dokládají následující verše:

Trápit, urážet, ponižovat, znesvěcovat - a uctívat - je tvou doménou, Inanno.

Skleslost, neštěstí, žal - a radost a dobrá nálada - jsou tvou doménou, Inanno.

Chvění, úděs, hrůza - a třpyt a sláva - jsou tvou doménou, Inanno...

nebo:

"Zorej mou vulvu, muži mého srdce!"
volá Inanna, která je divoká a čistá zároveň, nespoutaná žádnými kategoriemi.

*

Více o tomto mýtu se můžete dočíst ve článku Terezy Pohlové: 

Drsná láska (cesta k temnotě).

Chcete-li si vyzkoušet cestu Inanny a Ereškigal, zvu vás v pondělí 21.5. na konstelování světlé a temné polarity ženství (Astro Selfconnection). Budeme se věnovat nejen Luně a Lilith, ale také Inanně a Ereškigal.

Citáty pocházejí z knihy:

Sylvia Brinton Perera: Sestup k bohyni. Iniciační cesta žen. Emitos, Brno 2014.