30 000 let před naším letopočtem. Pálavské vrchy, hustě zalesněné, s občasným průsekem či planinou, kde se potkávají lovci, kudy vedou stezky, kudy migrují obrovská stáda zvěře. Nad krajinou krouží orel. Z jeho pohledu se lidé zdají maličkatí. Z jeho perspektivy vidíme obrovský region o rozloze 100 x 100 km, do něhož se stahují lidé ze všech světových stran (z celé někdejší Evropy). V jeho epicentru se nachází Stolová hora na Pálavě. Ve vzduchu vibruje atmosféra radostného vzrušení, jakési naruby převrácené apokalypsy. Cosi se děje jinak, cosi kulminuje. Lovci se dorozumívají se sousedními kmeny, ale nikdo neví, jaká doba se blíží. Jedno je však jisté. Obrovská stáda zvěře se zvedla neznámo odkud a migrují tímto koridorem, takže tato krajina poskytuje obrovskou hojnost. Lidé přicházejí zdaleka jako u vytržení a zakládají tábory. Není možné hovořit o válkách kmenů proti kmenům - všeho je nebývale dosti. Jen občasné šarvátky - spíše z nedorozumění.
Ženy a děti táboří v tomto hustě zalidněném území. Věc nebývalá: hustota zalidnění se v tomto regionu podobá dnešnímu! Se vzdáleností od tohoto epicentra však hustota osídlení prudce slábne.
Můžete orlím zrakem vidět nekonečné lesy a tundry, kde člověk je pouhým náhodným mravencem, drobečkem v tůni bujícího života. Družiny bojovníků vyrážejí z táborů na dlouhé průzkumné cesty, odkud se vracejí až po mnoha měsících zpět ke svým ženám a dětem, přinášejíc kožešiny, cennosti a tajemné zkazky. Jsou to vzrušující cesty, plné otázek a pátrání. Slyšeli jste to? Co se děje na severu? Odkud se stahují ta mohutná stáda? Pochodující družiny si vzrušeně vyměňují informace. Tábory jednotlivých družin žijí spolu v relativním míru. Každý tábor má vlastní sýpku se zásobani obilí a potravin. V těchto dobách se na hlad neumírá. Všeho je dosti.
U ohniště na kraji tábora pod velkým hlohem sedí opřený muž. Vytrvale a s naprostou koncentrací vtiskuje svými prsty a jehlicemi svou vůli malé sošce. Je do toho dočista zabraný. Nic jiného ho nezajímá. Po tvářích mu stékají slzy. Nemá slova pro všechno, co cítí ve svém nitru. Ale jeho srdce, oči a ruce mluví. Pracuje rychle jako ve vytržení. Figurka pod jeho šikovnými prsty zázračně ožívá. Jeho slzy postupně usychají a jeho rty postupně nabývají mírného úsměvu. Je na něm znát uspokojení z tvůrčí práce. Ano, to je ona. Usmívá se na své dílo. Jeho srdce je moc smutné. Ona zemřela. Snědla špatné jídlo, zkažené maso. Ale teď je tu zase s ním. Zavírá oči, přikládá sošku k srdci a znovu vidí před očima její krásnou tvář. Tu vymodelovat nesvede, ale když zavře oči, je tu znovu jako by byla živá. Může mu ji někdo vzít? Je tu stále s ním. Otevře oči a jeho něžný pohled znovu utkví na malé sošce. Ano, to je ona. Byla jiná. Byla jeho. Byla jiná, než všechny ostatní. Ví, že její tělo není její duch, ale skrze toto napodobení těla si jí bude připomínat.
Nyní se bude muset o své dvě děti postarat sám. Usíná se soškou v objetí. Vzpomíná, jak ji potkal poprvé. TRA, říkali jí rodiče. Od začátku věděl, že bude jeho, jednou, až dospěje. Až bude schopen se o ni postarat. Její oči k němu od začátku mluvily. Když se koupala, věděla, že se na ní dívá, ale nikomu nic neřekla. Její tělo bylo jiné, než štíhlá těla většiny dívek. Ale HEN věděl, že patří k ní.
Když usnul s úsměvem na rtech, figurka mu vypadla z ruky. Děti jí hladily. Jakoby tu stále byla s nimi. Ženy z kmene je přivinuly k sobě a vysvětlovaly jim, že musejí počkat, až tatínka přejde velká bolest, že pak bude všechno jako dřív.
Krátce pro Henově smrti se soška ztratí. Na sošce archeologové naleznou otisky jeho dětí.
Nejsem umělec, říká HEN. Jsem lovec. Ale umím dobře připevňovat ostří sekery k topůrku koženými řemínky, v tom se mi nikdo nevyrovná. Lovím hlavně zajíce a hlodavce do svých pastí. Země je jich plná, stačí si pro ně dojít. To - to velké, co nás všechny řídí - je pošle do ok mých sítí.
Jak tomu říkáte?
Nijak. Nemáme pro to jméno. Je to v nás a všude, žijeme tím. Nemusíme tomu nijak říkat.
Henovi je třicet let. Je zarostlý, má dlouhé hnědé vlasy a světlé oči. Kdybychom jej však oblékli do dnešních šatů, skoro nikdo by nepoznal, že je z jiné doby.
Jakého věku se dožíváte?
My muži maximálně 45ti let. Některé ženy (stařeny) však žijí o něco déle.
Kdy u vás žena dospívá?
Kolem jedenácti let. Že se dívka stala ženou víme o něco dříve před její první menstruací, protože se změní její energie.
Kolik míváte dětí?
Tři až čtyři, maximálně pět.
Jaký je váš jazyk?
Máme všechna slova pro konkrétní věci, která potřebujeme. Avšak abstraktní slova, jako máte vy - jako třeba bůh, mír nebo láska - to nemáme. Nemáme ani slovo pro válku.
Víte, co je to láska?
I když pro to nemáme slovo, víme to, protože ji žijeme celým životem. Myslím, že spíš vy nevíte, co je milovat.
Jak to myslíš?
Pro vás milovat někoho má nejvíce společného s genitáliemi a sexualitou. Pro nás to v první řadě znamená, že se muž stará o ženu a žena se stará o muže. U nás je žena naprosto odkázána na muže, patří mu, protože se mu rozhodla patřit. Její muž je pro ni vším: hrdinou, lovcem, milencem i otcem (ve smyslu starání se o ní). Když žena poctí muže tím, že mu chce patřit, muž ví, jakého daru se mu dostalo. Udělá pro ni vše. Pro ni a děti loví a nosí domů to nejlepší. Ona je jeho smysl. Ví, že kdyby ona nebo děti zemřela, bude moc smutný a možná už nikdy za svého života nepotká žádnou podobnou; proto raději padne v boji, jen aby ona a děti přežily. Její život má pro něho větší hodnotu než ten jeho. Ona mu za to dává celou sebe a celou svou lásku. Šije mu šaty, připravuje mu jídlo, těší se na jeho návrat, dává mu děti. Ani jí nenapadne podívat se po jiném muži (ten u ní nemůže nikdy pochodit, protože ona patří JEMU). Svobodné muže zase nikdy ani nenapadne zatoužit po ženě, která patří jinému muži. Je jeho a to je jednou dané. Pokud by nějaký muž nějak vážně "zatoužil" po ženě jiného muže, považovali bychom ho za nemocného - asi jako vy považujete za nemocného (úchylného) muže, který zatouží po ještě zcela nedospělé dívce.
Žijete tedy v monogamii?
Většinou ano. Ale někdy má muž i více žen (dvě nebo tři). Není to však proto, aby si "více užíval", jak si asi představujete u vás. Taková situace nastane například, když má žena sestru, které umře muž a není nikdo, kdo by se o ni postaral. Taková žena tak případne k péči muži své sestry - stává se i jeho ženou. Taková vazba může, ale nemusí být sexuální. Každopádně je to přijmáno s respektem všech a neplodí to konflikty, protože takový muž zasluhuje uznání, že se rozhodl živit i ji a další děti.
Jak si říkáte?
Nori - což znamená prostě "My".
Krášlí se vaše ženy? Zdobí si své oblečení?
Ano, rády. Ale dělají to hlavně pro svého muže. Aby se mu líbily. Také máme rádi květiny a ženy si je dávají do vlasů.
Kolik vás je v jedné skupině?
Máme 30 lovců, ale celá tlupa skýtá asi 80 jedinců (ženy, děti, staří).
Jak funguje vaše komunita?
Všichni se vzájemně dobře známe. Víme, kdo jaký je a co umí. Víme o sobě všechno. Ten rychle běhá, ta krásně zpívá, ta se často hádá, ten je rozvážný a urovná každou hádku. Proto každou věc dělá ten, kdo ji umí nejlépe. Nic před sebou neutajíme. (O nevěře ve vašem smyslu by ihned všichni věděli. Kdo s kým je je u nás naprosto transparentní). Víme o svých úmyslech, stejně jako o úmyslech jiných kmenů, když se k nám blíží a my jim hledíme do očí. Nenecháme se oklamat. Víme navzájem, o co druhému jde. Ženy k sobě mají blízko, jsou to "dcery kmene", jsou jakoby v jednom houfu. Ženy se starají o kůže, oděvy, zdobení a také o zásoby obilí (semen a plodů) v sýpce. Mužská družina odchází na daleké výpravy a zase se vrací. Muži jsou vážnější, mají na starosti své ženy a děti. I když je něco bolí, musí se v prvé řadě postarat o kmen, o přežití - na bolest bude čas jindy. Muži mezi sebou mají velký respekt, váží si jeden druhého, radí se spolu. Když není čas přesunu, hodně času sedíme prostě na zemi. Často si zpíváme, broukáme si - hlavně ženy. Když cítíme, že je něco třeba udělat (třeba přesun kmene, nebo když chce muž odejít od ženy) - prostě to uděláme, není třeba to složitě vysvětlovat, jako to děláte vy. (Vy pořád jen mluvíte). Když najdeme dobré místo pro tábor, víme to, zůstáváme. Když víme, že už nevyhovuje, rychle "zvedneme kotvy" a vydáme se na cestu.
Máte něco jako šamana, léčitele?
Ne úplně ve smyslu takové instituce. Občas se narodí někdo, kdo je hodně jiný, divný. Víme, že TO (co všechno řídí) má své záměry a libovůli. Takového člověka pozorujeme z povzdálí (někdy je nemocný), ale někdy je to někdo mimořádný a má velké dary a schopnosti. A z někoho takového může být šaman a takových mimořádných lidí si vážíme. Takových druhů mimořádnosti je asi více, ale také víme, že takoví lidé to mají moc těžké. A když je těžká situace, přesun, šarvátka, hlad... takoví umírají nejdříve nebo se jich v krajním případě potřebujeme zbavit (hlavně když jsou nemocní a mohli by ohrozit skupinu).
Jaký mýtus, který o vás máme, bys chtěl vyvrátit?
Nejsme primitivové. Žijeme ve velkém souladu, který jste vy již většinou opustili.
Netoužíme po jiném, než máme, nepředstavujeme si jiný život a "kdyby" jako vy (čímž se trápíte). Neznáme "kdyby". Žijeme v souladu s "tím", co je v nás a ve všem.
Konstelace proběhla 14.6.2018 na Pálavě.
Děkuji za spolupráci Stanislavu Stejskalovi.
Pokud máte rádi Pálavu, přijměte naše pozvání na tamnější sebe-objevující týdenní pobyt na začátku července: Magmatuum.
Žádné komentáře:
Okomentovat