Tajemství Etrusků

Jejich území se rozkládalo v severní polovině Itálie tvořící trojúhelník, jehož vrchol byl uprostřed pohoří apeninského poloostrova a zbylé dva vrcholy na západním pobřeží.

Odkud se vzali?

Část obyvatelstva (běžný lid, poddaní) přicházela z jihu, po úbočí italských hor, ale větší část ze severu, z Alp a nynější Francie. Etnicita Etrusků nebyla jednotná, nejednalo se o kmen, který by přišel z jiného místa jako nějaký celek. Naopak vznikal až zde v Itálii sléváním lidu, který přicházel po úbočí hor. Geneticky i jazykově přicházel rozmanitý lid, avšak ti lidé měli cosi společného, jakýsi společný sen, horečnatou vizi. Přicházeli ti, jež táhla láska k nerostům, kamenům, horám, drahokamům a pokladům. Věděli, že mají do tohoto regionu přijít, jejich sny jim to zjevovaly. (Podobně migrovali pastevci z Balkánu po úbočí Karpat až na Valašsko).

Tyto sny měly svůj jasný původ.

Už od počátku (9.st. př. kr.) se zde objevila vznešená šlechta s vlastním jazykem a již "hotovou" kulturou. Svůj jazyk, etruštinu, obdrželi od svých bohů jako zjevení a výsadu (běžný lid hovořil zřejmě po svém). Etruská šlechta stála vysoko nad běžným lidem a měla své vlastní pojetí života, řádu, dokonalosti, krásy - a především: nesmrtelnosti.

Těžko přes barevné sklíčko konstelace zachytit cosi z jejich pojejí světa a přeložit to do významů dnešní doby a kultury. Přesto se o to alespoň jaksi matně a rozostřeně pokusíme.

Etrusk miloval hory, skály, nerosty, písek, granit, měď, zlato: nejjemnějši rozlišoval všechny druhy kovů. Jeho ruka hladila skály a cítila nejjemnější tep Země. Té, která se před ním mysteriózně otvírala a věnovala mu své poklady. On je s láskou a požehnáním svých bohů přírodě odebíral, aby z nich vytepal nejvyšší zázrak umělecký, řemeslný i spirituálně - magický. Těmto božským artefaktům pak postavil vhodné schránky - úložiště, domy, katakomby, dnes povětšinou vnímané jako hrobky. (Etruskové si do těchto hrobek sice lehávali, avšak právě aby se nabíjeli v přítomnosti božských artefaktů, asi jako my v solárku).

Stvořit takto dokonalé dílo - spojit metalurgii s alchymií - to byl vrchol jeho umění.

Tyto božské artefakty prozařovaly své schránky jako nádoby (v pomyslné baterii) a své požehnání přenášely na svůj lid a především na své božské vládce.

Vládci, vznešená šlechta, se považovali za pokrevní potomky bohů. Oddávali se jen mezi sebou, jejich krev musela zůstat čistá. Těchto vznešených rodin nebylo více než deset a v případě krize se sjeli na jednom místě, aby demokraticky rokovali o výsledku. Budovali si hrady v horách, vznosná, překrásná sídla. Věřili v jakýsi cíl podobný renesanční alchymii nebo čínskému taoismu. Věřili, že vytvářením božských artefaktů za použití správných nerostů, kovů a dokonalého umění vytvářejí vibrační pole umožňující jim samým vstoupit do stavu nesmrtelnosti, kdy sice lidské tělo zůstává uloženo ve schráně pro mrtvé, ale jeho duch splývá s celkem přírody, takže je doslova dechem přirody samé a pobývá jako všechno ve všem. Skvostné hrobky pro ně vystrojené je tak možno chápat jako svého druhu "teleport" nebo "kosmickou loď", kudy vznešený putuje (i se svou družinou sloužících) do své domoviny. Ta možná existuje v jiném prostoročase, v dimenzi, odkud vznešení sem, dolů na Zem, dočasně sestoupili. (Toto je mystérium, které se jen neobratně snažíme připodobnit a které nelze chápat doslovně a polopaticky).

Nejpodobnější kultury snad žily v Jižní Americe (Macchu Picchu), ale ve srovnání s nimi se zde Etruskové prohnali jakoby jen na chvíli.

Z oněch božských artefaktů se do dnešní doby žádný opravdu hodnotný nedochová. Budou nalezeny jen drobné cetky, ozdoby, náramky atp. Ony božské jaksi "zmizí", jako když se vypaří zlato nebo jako když je zlato slito zpět do útrob Země, kam patří - takže nic z onoho dávného nepřijde ke zneužití.

Vznešení, usilující o nesmrtelnost, čněli vysoko nad běžný lid, ale k uskutečnění svých cílů jej potřebovali, a vytvořili tak na začátku své vlády v horách v severní Itálii jakousi vibrační vtahující plochu, která široko daleko vytvářela potřebu lidí do této oblasti spěchat - za vidinou zlata a drahých kamenů. Tak se zde postupně slil a sjednotil "národ" Etrusků. Nejednalo se však o něco homogenního. Můžeme (pragmaticky) mluvit o aristokratické kultuře "vlastníků dolů", která si pro sebe "ochočila" vrstvu běžného lidu, který se dělil na horníky, zemědělce a řemeslníky. Šlechta však sebe samé vnímala jako vznešené a udávající tón krásy a božského směřování všeho pohybu ve společnosti. Věřili, že jejich cíl je dobrý a vznešený, nejen pro ně, ale i pro všechny poddané a pro celou zemi. Věřili, že jejich úsilí (dnešními slovy) zvyšuje vibraci celého území, že je blahodárný pro vše živé.

Jací byli etruští bohové?

Etruští vládci měli bezprostřední kontakt se svými božstvy, s přírodními (živlovými) silami, které uměli ovládat a vzývat ke spolupráci, asi by se dnes řeklo demiurgicky. Takže tyto bytosti pro ně mohly například budovat průchody skrz skály, hloubit studny nebo je učit stavět mosty. Vládci toto umění ovládali od počátku jako něco, co si sebou přinesli už ze své "domoviny" v kosmickém smyslu. (Obdobně jako andělé nebo bytosti, které jsou z vyšší roviny stvoření. Svou identitu odvozovali z takovéto vyšší struktury bytí).

Etruské duchovenstvo podléhalo bezprostředně nobilitě podobně jako její služebnictvo. Prosazovalo výhradně její zájmy.

Láska k nerostům, kovům, šperkům, k Zemi, alchymii, melalurgii a k pozemskému potěšení jakoby odrážela archetyp, který Římané nazývají Venuší a Řekové Afrodítou. Oni jej však nazývali jako Turan, Milenku. Zobrazovali ji jako mladou okřídlenou dívku, jejímž božským zvířetem byla labuť a holubice. (Turan doslovně v etruštině znamená holubici.)

Krajina severní Itálie byla v jejich době mírně chladnější než dnes a žilo se zde opravdu příjemně. Běžní lidé se nicméně dožívali 40 - 50 let. Etruskové udržovali čilé obchodní spojení s jihem Francie, španělským pobřežím a především Kartágem. Kontakt s Řeky na Sicílii byl jen letmý a za hranou Sicílie se jejich lodě zřejmě již příliš nevyskytovaly.

Etruští muži byli menšího vzrůstu než dnešní lidé, robustní, svalnatí a přitom atletičtí, zkrátka dobře stavění a zvyklí na tvrdou práci. Barva jejich vlasů byla zrzavá, hnědá až černá, byli spíše tmavší, ale ve velké rozmanitosti. Rádi se zdobili (více než dnešní muži). Jejich zájem o krásné nerosty se promítal o potřebu tutu krásu mít i na svém oděvu, zbraních, předmětech apod.

Etruské ženy byly vitální, zemské, "od rány" - byly schopné se i porvat! Byly o něco vyšší a elegantnější než jejich muži a ve srovnání s dnešními ženami měli větší zadek a boky, což jejich muži oceňovali. Měly větší svobodu a práva než ženy jiných národů. Svobodně si vybíraly muže, kteří se jim líbili, a samy je dle své chuti navštěvovaly, aniž by kdokoli mohl proti tomu něco namítat. Průměrně měla žena 2-3 muže za život, s kterými udržovala vztahy paralelně. Přesto se rozlišoval manželský, požehnaný svazek, posvěcený komunitou; ten však ale nemusel bránit vztahům jiným.

S trochou nadsázky můžeme etruský lid vzdáleně přirovnat k Tolkienovým trpaslíkům (ne doslova, jen láskou k horám a nerostům). A Etruskou nobilitu k Elfům, či k pradávným bělovlasým taoistickým mudrcům. Nejpřesněji však etruskému duchu odpovídá to, co se v dnešním fantasy světě označuje jako Gnómové.

Etruské děti si do osmi let volně hrály, kolem desíti let začaly pomáhat rodičům a kolem patnáctého roku již přijímaly práci jako dospělí. Měly volný pohyb, ale pohybovaly se pod dohledem stařešinů.

Konec etruské civilizace byl poměrně náhlý. Přesýpací hodiny ducha času ostře vyměřily jejich čas. Jejich (lokální) božstva musela ustoupit blížícímu se většímu božstvu univerzálnějšího charakteru. Moc elit a duchovenstva rychle zeslábla, jako když se zháší světlo svíčky. A noha římského vojáka pak jakoby už lechce zabrala jedno město po druhém. Etruské obyvatelstvo se přirozeně vlilo do římského. A zbytky etruské šlechtické krve (té, která se nestihla katapultovat k božské nesmrtelnosti) taktéž dodnes svobodně putují po světě v podobě stříbrných poutníků.

Vlna etruské krásy, citu ke krajině, k zemi, k nerostům, cit pro alchymii a ornament, se jakoby vlil do celé Itálie a nejméně do dob renesance ji pozdvihal vzhůru, způsobujíc její náskok před ostatními národy. Etruskové se tak nikam neztratili ani nepoděli. Tepou v nás dodnes.

Konstelace proběhla 6. 5. 2019 v Praze.