V posledních letech graduje téma stále většího nedostatku vody v půdě: půda vysychá, koryta potoků a řek mají stále menší průtok. V letních měsících zakoušíme vysoké teploty, obloha je nebývale bez mráčku. Co za tím vězí?
Z výsledků konstelace (30.9.2018) na skupině Delta vyplývá toto:
V lidech graduje stále více vyladění směrem k upřednosťnování určité škály emocí: nepřetřžitá radost, "všechno je v pohodě", jakási potřeba zažívat pouze pozitivní pól emocionality. Na druhé straně z negativního pólu se upřednosťnuje jen "ohnivé spektrum": hněv, zloba, "oplatím ti to", suché emoce na způsob "spálené země". Dále se nechováme hezky k půdě: nemáme k ní úctu, vztahujeme se k ní čistě mechanicky, exploatačně, takže půda v konstelaci říká: "Připadám si jako využitá děvka." Je využitá, vydojená, chudá, bez živin a minerálů - stejně chudě a bez výrazu pak chutná i zelenina, na ní vyprodukovaná. Kdo si dal maďarské nebo turecké rajče - jistě ví, o čem mluvím.
Počasí se chová mj. jako velké zrcadlení kolektivních nálad a prefrencí. V našem rejstříku jsme zapomněli na prožívání "vodní" škály emocí v tomto smyslu: odpouštím ti, je mi to líto, bolí mě to, pláču... Máme především stach ze
zranitelnosti a ukázat zranitelnost a pláč navenek. Strojíme se do nezranitelné masky. Myslíme si, že odvaha a síla znamená neukazovat slabost. Konstelace odpovídá v tomto smyslu: dokud si neuvědomíte, jak bolestné je vlastně setrvávat v této jednostranné škále - teploty budou růst a země bude stále vyschlejší. Bude tomu tak dlouho, dokud nezačneme druhou polaritu emocí bytostně postrádat. Dokud naše suché, rudé, neplakající oči - nezatouží po úlevě v podobě slz.
"Moudří jsou solí země," praví se v bibli. Matka Země v konstelaci vítá zástupy poutníků - kteří projevili skutečnou odvahu: odvahu být zranitelný, odvahu mít otevřené srdce. Z této otevřenosti teprve povstává i vnímání a cítění spojení s Matkou Zemí. Ti, kdo mají odvahu ke zranitelnosti k ní přicházejí první a ona je vítá. Zatímco hrdinové, kteří nechtějí ukápnout ani slzu, zůstávají naopak na konci řady.
Tento stav, kdy ke kyvadlo emocí a počasí vychýleno do jednoho extrému bude gradovat, dokud nezatoužíme po opaku: po moři slz, které očišťují a omývají. To se samozřejmě týká mužů i žen, avšak doba zašla tak daleko, že i ženy už nepláčou, stydí se projevovat zranitelnost na veřejnosti. Až uvidíme pláč na veřejnosti, až se za něj nebudeme stydět, až se nebudeme stydět za svou přirozenou citlivost, kyvadlo se zhoupne zpět a teplotní extrémy zmizí.
Moudrost Země říká, že střídání emočního kyvadla je přirozené, je to přirozený rytmus - stejně jako střídání slunce a deště a ročních dob. Máme se do něho uvolnit, a ne se nad to arogantně povznášet.
*
Ještě připojím jednu svou historku. Před rokem jsme dělali s přáteli oheň na břidlicové skále, velmi suchém místě, kde podle kamaráda už roky, za dobu, kdy tam dělají oheň, nikdy nepršelo. V prostoru bylo cítit hmatatelné až praskající sucho. Připadalo nám to jako staré keltské pohřebiště. Jen trsy suchých křovin, zřejmě zde rostoucí po staletí. Toho večera jsme si povídali o tom, komu kdo důležitý umřel. Zavzpomínali jsme si a někdy ukápla i slza. Po každé takové zpovědi jakoby se prostor mírně "zvhlčil". Jak naše historky přibývaly, jak jsme uctívali mrtvé a děkovali jim, vlhkost prostoru stoupala. Najednou se přihnaly bouřkové mraky. V mžiku začla průtrž, že jsme museli utíkat, abychom se schovali kdesi v seníku. Než jsem si stačil zavázat tkaničky, zmizeli mi přátelé v hustém podrostu. Ustal jsem si nouzově pod celtou zavěšenou na větev, že přečkám noc, bylo to příjemně dobrodružné. Bral jsem to jako tréning na Kolumbii, kam se se o pár týdnů později chystal. Když tu pár metrů ode mně vystřelilo divoké prase. S divokým kvikotem pelášilo pryč. Bálo se zřejmě víc než já. Už jsem pochopil, jaké je to během pár vteřin sedět na stromě, ani nevíte jak.
