pátek 2. dubna 2021

Sulejman I. Nádherný a Roxolana

Sulejman I. vládnul 1494 - 1566. O této době vypráví román Mika Waltariho Šťastná hvězda a také turecký seriál Velkolepé století.

Zajímá nás - jak to bylo doopravdy? Jaké byly skutečné charaktery těchto postav a vztahy mezi nimi? Kdo svíral v rukou moc nad někdejší obrovskou říší? Byla Roxolana proslulá intrikánka, jak se o ní povídá? Byl mezi Roxolanou a Sulejmanem milostný vztah, romantická láska, jak o tom pojednává turecký seriál?


Do konstelace o třech časových rovinách (začátek, prostředek a konec Sulejmanovy vlády) umisťujeme kromě již řečených ještě tyto postavy: Velkovezír Ibrahim a Sulejmanova matka Ayse Hafsa Sultan. Vedle toho v konstelaci ještě stojí číše s červeným vínem představující Osmanskou říši a její lid.

Sulejman I. se v průběhu dění vyprofiluje jako velké dítě, slaboch rozmazlený svou matkou, tyran s velkomocnými choutkami a nevypočitatelností, schopný kdykoli kohokoli odpravit, čímž budí v okolí hrůzu. Jeho mentální kapacita je průměrná nebo spíše podprůměrná, vyznává schematické černobílé vidění světa poplatného své době. Cokoli křesťanského nesnáší, aniž by tomu rozuměl. Na chvíli se může zdát impozantní, zvláště v sedle a na dobyvatelských tažení do něj vstupuje síla. Jinak se však cítí v kolenou slabý a poměry v jeho říši ho nezajímají a ani trochu jim nerozumí; nerozumí ani trochu obyčejným lidem té doby, kteří jsou od něj vzdálení jako mravenci od "božského slunce". Jeho matka jím vrtí jako hýčkaným palácovým psíkem (současně mu přitom však lichotí, takže Sulejman je spokojen). S postupem doby dochází i jemu, jaká je jeho role v dramatu světa ("velikášský slaboch na trůně"), ale ví, že na tom už nic změnit nepůjde. (Do očí mu nikdo nic říct nepříjemného nemůže, jinak by ihned zmizel v propadlišti dějin). Všichni tančí, jak Sulejman pískne. Sulejman velkovezíra Ibrahíma zavaluje čím dál větší odpovědností za dění v říši; sám si tak ulevuje a má více času na hony, radovánky a válečná tažení. Ke konci Ibrahahímovy vlády dochází k mnoha "průšvihům". Říše se chvěje. Za ty Sulejman obviní velkovezíra Ibrahima, obětuje jej a předhodí davu. (Dobře si však přitom uvědomuje, že ho celý život využíval a že, když se mu to hodí, tak ho prostě zařízne). Sulejman I. byl Velká Nicka na trůně a sebeopulentnější seriály na tom nic nezmění. Taková je hořká pravda na dně naší konstelace. Ani o přátelství mezi Ibrahímem a Sulejmanem (jak o tom pojednává Waltari) nemůže být řeči. Ibrahim v sultánově přítomnosti zoufale skřípe zubama; je to jakoby Beethoven musel žít vedle falešně vřískající opice, a přitom jeho tvář musela zůstávat ledově klidná. Sulejman to ví a svou mocenskou nadřazeností si velkovezíra zvráceně vychutnává. 

Roxolana (Hurrem Sultan) je unesená slovanská dívka, otrokyně, která zprvu ničemu v říši nerozumí a snaží se prostě přežít, hrát svou roli u dvora tak dobře, jak to jen jde. Časem se naučí jazyk a zorientuje se. Shledá, že její pán (Sulejman Nádherný) je přerostlé dítě dštící hrůzu a navenek mu alespoň hraje divadlo "úslužného chování", aby "pán byl spokojen". O romantických citech nemůže být řeč. (Sulejmana v podstatě žádná soudná žena nemůže milovat, může se ho jen bát). Čím je Roxolana starší, tím je moudřejší. Vyroste v nádhernou ženu s velkým srdcem. Začne milovat lid říše a on miluje zas ji. Jakoby se stává jeho "královnou" na úrovni srdce. Ve fázi zmoudření spojuje Roxolanu a Ibrahíma úcta a respekt, jejich oči sdílejí tiché srozumění vyplývající z toho, že musejí pokorně snášet Sultánovu hrůzostrašnou a prázdnou přítomnost, aniž by hnuli brvou. Nemusejí nic říkat, když se míjejí na chodbě paláce, ale jejich oči ví, co musí snášet ten druhý.

Velkovezír Ibrahim je tragická postava. Je to moudrý muž, na úrovni velkého evropského učence s univerzálním přesahem. Rozumí dokonce křesťanství a chápe Marii a Ježíška jako archetyp přítomný v každé ženě a dítěti! Vidí do dálky i do šířky. Časem mu dochází strašlivé zjištění, vedle koho se denodenně pohybuje a že na trůnu sedí obludné hloupé dítě, jemuž on musí bez odmlouvání sloužit do konce svých dní a za něhož musí vykonávat mnoho povinností. Tíha vlády leží z velké části na něm. S vývojem času si Ibrahim zamiluje lid osmanské říše a má na srdci jeho blaho. On vidí chudý lid, muže, ženy i děti, vnímá je, chodí mezi nimi. Čím více lidu rozumí, čím více jej miluje, tím více však strašlivé dítě na trůně ohroženo žárlí. A za své palčivé žárlení se na něm bude mstít. Ke konci své kariéry je smutný Ibrahim k smrti unavený; obětoval říši a reformám všechno; už je sám pokroucený a zničený; jeho životní síla skoro vyprchala. Protáhlé smutné oči jsou plné slz. Už více nezmůže. Dal zemi všechno. Pokoušel se o ty nejvznešenější reformy, ale jen málo bylo pochopeno. Byl použit dějinami a jeho čas se blíží; tuší to a nebrání se. Jeho životní číše se už už takřka převrhla. V tomto posledním tažení k němu přijde zezadu Sulejman a obětuje jej jako "hlavního vlastizrádce" a předhodí davu jeho hlavu. Lid si na velkovezírovi Ibrahímovi schladí svou zlost. Ibrahím je očerněn. Ach, Ibrahíme, kam tvá duše odletěla?

Sultánova matka Ayse Hafsa stojí v rohu jako stará vlčice a svírá otěže. Nade vším. Nemá žádné slabiny, žádných nepřátel. Všechny linky říše vedou k ní. Denně od ní vyrážejí stovky depeší napříč obrovským klubkem říše, nad níž slunce nezapadá. Ona jediná rozumí architektonice říše, že je to živel, jemuž vlastně vládnout nejde, stejně jako nejde vládnout džungli: je třeba respektovat odedávnou moudrost, jak věci po staletí chodí - a příliš jim nestát v cestě. Snaží se o pevné udržení své dynastie. Svého syna Sulejmana takto vychovala cíleně; on je zlatou hlavou říše, prezentovanou navenek; ona je však mozkem, ke kterému vedou všechny nitky. Říše takto geniálně bují a žije; tak to chodilo po staletí, tak je to dáno a není na tom nutné nic měnit; jinak by hrozila nestabilita a kolaps. Ayse se moudře a tvrdě usmívá na Roxolanu, která nyní dorůstá v moudrou ženu a nyní na sebe obě už hledí s respektem: vědí, že vše je hra a ony už se vní staly královnami. Oběma leží na srdci blaho říše a nepřátelství mezi nimi již mizí. Ayse nemá nepřátel, jen mistrně intrikuje, aby se všechny protisíly u dvora vyčerpávaly navzájem v neustálé řevnivosti. Říše "dole" pak bude v bezpečí. Moudře ví, že ona sama také vlastně nic neřídí. Vše řídí Alláh. A lidé u dvora, kteří "mají vládnout", si vytáhli z losů nejtěžších.

Číše s červeným vínem - Osmanská říše v 16. století. Radostné kypění, božské bujení. Říše, v níž lze žít blaze a nad níž nevládne ruka jiná než Alláhova. Blažen, kdo to již shledal. Dění v horních patrech vlády je děsivé a plné smrti, neradno těm nešťastným tvorům s maskami namísto tváří závidět, a na dění v říši má naštěstí nepatrný dopad: asi jako kdyby po hladině moře tančili vodoměrky. Všechny kapky v moři tančí dle vůle Alláhovy a Alláh je jediný, milosrdný a slitovný.

A my stojíme na Staré městě pražském v tajemné galerii na islámském koberci. 

A s úctou se loučíme s moudrým Ibrahímem, který by mohl snadno kráčet vedle Platóna a Aristotela a vznešeně s nimi rozprávět o pohybech hvězd a zajisté by v takovém životě byl býval více šťasten. 

A s krásnou Roxolanou, ženou s velkým srdcem, která milovala osmanský lid jako svůj vlastní a on ji za to v hloubi duše přijal. 

A s železnou vlčicí Ayse, která vládla, jak uměla nejlépe. 

A se Sličným sultánem Sulejmanem, který nakonec sám cítil hořkost ze sebe samého, a ta mu byla odměnou i trestem. 

Ti všichni zasluhují úctu za svou roli v dramatu světa a my se s nimi loučíme a kruh se uzavírá.


Ve jménu Boha milosrdného, slitovného,

Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého.

*


Konstelace proběhla 1. 4. v Praze na Starém Městě.