Interview s drogami

Nechali jsme v konstelaci promluvit tyto drogy: LSD, MDMA (Extázi), Marihuanu, Houbičky (Lysohlávky), Buffo Alvarius, Ayahuascu a Tabák. Ptali jsme se jich na jejch účinky, limity, stinné stránky, možnosti léčení a terapeutické využití. Každá nám odpovídala svým vlastním jazykem (stylem): LSD čistě a jasně, MDMA rozmlženě, marihuana vyhýbavě. Nakonec jsme do konstelace postavili bod zkušeného šamana, který těmto látkám rozumí - pro případ, že by nás jazyk nějaké látky snad chtěl příliš obalamutit.

1. LSD

Moje esence tak mikroskopická, že jsem schopné projít skrze všechny struktury (soustavy, sloučeniny, makromolekuly). Žádný filtr či obrana (v psychoanalytickém smyslu) mě nemůže zastavit. Prostoupím úplně vším.

1. Co ukazuješ?

Jinou realitu. Jinou obrazovou realitu (projekci, hologram), který nějak kopíruje původní běžnou realitu, ale s určitými odchylkami. Nabízím jinou verzi reality, kde je něco "jinak". Tato jinakost, odchylka, není utvořena náhodně, ale podle přesné zákonitosti, což za chvíli vysvětlím. 

Z určitého úhlu pohledu je celá vaše realita "hologram", nazvěme ho třeba hologram 1. Já vám nabídnu jeho pozměněnou verzi, hologram 2. Do tohoto hologramu 2 však přidám ještě 2 nové póly. První pól bude spirituální a božský, druhý pól bude zahrnovat vaše největší defekty (stíny a komplexy). Ve vizi na LSD (v 2. hologramu) se může zjevit cokoli mezi oběma póly v libovolné kombinaci. Tento druhý hologram může obsahovat ty nejspirituálnější, nejposvátnější a nejbožštější aspekty bytí, ale i ty nejvíc zvrácené, temné, poškozené, nemocné a bolavé. To vše může zmutovat, vplynout do druhého hologramu. Asi tak bych popsalo svou práci racionálním způsobem.

Vývoj porodů v průběhu historie

Podívali jsme se konstelačně, jak se v průběhu dějiny vyvíjelo porodnictví. Jak bylo přistupováno k dítěti, matce a případně i k placentě? V jaké atmosféře se rodilo? Jak účastníci porodu vnímali tehdejší porodní bábu či porodníka?

Učinili jsme jakési "cestování časem" do typických průřezů / obrazů v daném historickém období.

Zjednodušeně můžeme tento vývoj také vnímat jako odraz toho, jak je v každé době ctěn nebo nectěn jinový princip. (Neúctu k jinové polaritě skutečnosti můžeme číst i za gradujícím suchem současné krajiny - viz. přepis konstelace na toto téma zde). Dějiny porodů jsou tak vlastně také zrcadlovými dějinami jin - jangové polarity. V tomto kontextu můžeme vnímat jin (případně jin - jangovou součinnost) jako mj. moudrost plynutí, nezasahování, "let go", zatímco "holý" jang jako snahu o impakt, průraznost, proniknutí a ovládnutí reality. Jangový přístup je praktický, pokud jde o těžbu nerostů a tažení armád, v procesu porodu je však jeho intervenování poněkud s otazníkem. Stejně tak je možné sledovat, že totalitní nebo vojenské režimy mají (zřejmě podvědomou) potřebu silně vstoupit do procesu porodu a novorozence již v počátku jaksi "knock-outovat", psychicky narušit a tím jej učinit povolným k službě vlasti / systému. (Silný, zdravý jedinec se zdravými kořeny by se mohl vzpečovat a hledat si své štěstí jaksi po svém. Porodem zdecimovaný jedinec přijme systémový "imprinting" přeci jen snáze).

V kterých odbobích se porodům dařilo - a jak jsme na tom dnes? Pojďme si zalistovat několika historickými obrazy.

Příčiny sucha a vysokých teplot v ČR a Evropě

V posledních letech graduje téma stále většího nedostatku vody v půdě: půda vysychá, koryta potoků a řek mají stále menší průtok. V letních měsících zakoušíme vysoké teploty, obloha je nebývale bez mráčku. Co za tím vězí?

Z výsledků konstelace (30.9.2018) na skupině Delta vyplývá toto:

V lidech graduje stále více vyladění směrem k upřednosťnování určité škály emocí: nepřetřžitá radost, "všechno je v pohodě", jakási potřeba zažívat pouze pozitivní pól emocionality. Na druhé straně z negativního pólu se upřednosťnuje jen "ohnivé spektrum": hněv, zloba, "oplatím ti to", suché emoce na způsob "spálené země". Dále se nechováme hezky k půdě: nemáme k ní úctu, vztahujeme se k ní čistě mechanicky, exploatačně, takže půda v konstelaci říká: "Připadám si jako využitá děvka." Je využitá, vydojená, chudá, bez živin a minerálů - stejně chudě a bez výrazu pak chutná i zelenina, na ní vyprodukovaná. Kdo si dal maďarské nebo turecké rajče - jistě ví, o čem mluvím.

Počasí se chová mj. jako velké zrcadlení kolektivních nálad a prefrencí. V našem rejstříku jsme zapomněli na prožívání "vodní" škály emocí v tomto smyslu: odpouštím ti, je mi to líto, bolí mě to, pláču... Máme především stach ze zranitelnosti a ukázat zranitelnost a pláč navenek. Strojíme se do nezranitelné masky. Myslíme si, že odvaha a síla znamená neukazovat slabost. Konstelace odpovídá v tomto smyslu: dokud si neuvědomíte, jak bolestné je vlastně setrvávat v této jednostranné škále - teploty budou růst a země bude stále vyschlejší. Bude tomu tak dlouho, dokud nezačneme druhou polaritu emocí bytostně postrádat. Dokud naše suché, rudé, neplakající oči - nezatouží po úlevě v podobě slz.

"Moudří jsou solí země," praví se v bibli. Matka Země v konstelaci vítá zástupy poutníků - kteří projevili skutečnou odvahu: odvahu být zranitelný, odvahu mít otevřené srdce. Z této otevřenosti teprve povstává i vnímání a cítění spojení s Matkou Zemí. Ti, kdo mají odvahu ke zranitelnosti k ní přicházejí první a ona je vítá. Zatímco hrdinové, kteří nechtějí ukápnout ani slzu, zůstávají naopak na konci řady.

Tento stav, kdy ke kyvadlo emocí a počasí vychýleno do jednoho extrému bude gradovat, dokud nezatoužíme po opaku: po moři slz, které očišťují a omývají. To se samozřejmě týká mužů i žen, avšak doba zašla tak daleko, že i ženy už nepláčou, stydí se projevovat zranitelnost na veřejnosti. Až uvidíme pláč na veřejnosti, až se za něj nebudeme stydět, až se nebudeme stydět za svou přirozenou citlivost, kyvadlo se zhoupne zpět a teplotní extrémy zmizí.

Moudrost Země říká, že střídání emočního kyvadla je přirozené, je to přirozený rytmus - stejně jako střídání slunce a deště a ročních dob. Máme se do něho uvolnit, a ne se nad to arogantně povznášet.

*

Ještě připojím jednu svou historku. Před rokem jsme dělali s přáteli oheň na břidlicové skále, velmi suchém místě, kde podle kamaráda už roky, za dobu, kdy tam dělají oheň, nikdy nepršelo. V prostoru bylo cítit hmatatelné až praskající sucho. Připadalo nám to jako staré keltské pohřebiště. Jen trsy suchých křovin, zřejmě zde rostoucí po staletí. Toho večera jsme si povídali o tom, komu kdo důležitý umřel. Zavzpomínali jsme si a někdy ukápla i slza. Po každé takové zpovědi jakoby se prostor mírně "zvhlčil". Jak naše historky přibývaly, jak jsme uctívali mrtvé a děkovali jim, vlhkost prostoru stoupala. Najednou se přihnaly bouřkové mraky. V mžiku začla průtrž, že jsme museli utíkat, abychom se schovali kdesi v seníku. Než jsem si stačil zavázat tkaničky, zmizeli mi přátelé v hustém podrostu. Ustal jsem si nouzově pod celtou zavěšenou na větev, že přečkám noc, bylo to příjemně dobrodružné. Bral jsem to jako tréning na Kolumbii, kam se se o pár týdnů později chystal. Když tu pár metrů ode mně vystřelilo divoké prase. S divokým kvikotem pelášilo pryč. Bálo se zřejmě víc než já. Už jsem pochopil, jaké je to během pár vteřin sedět na stromě, ani nevíte jak.