Sulejman I. Nádherný a Roxolana

Sulejman I. vládnul 1494 - 1566. O této době vypráví román Mika Waltariho Šťastná hvězda a také turecký seriál Velkolepé století.

Zajímá nás - jak to bylo doopravdy? Jaké byly skutečné charaktery těchto postav a vztahy mezi nimi? Kdo svíral v rukou moc nad někdejší obrovskou říší? Byla Roxolana proslulá intrikánka, jak se o ní povídá? Byl mezi Roxolanou a Sulejmanem milostný vztah, romantická láska, jak o tom pojednává turecký seriál?

Do konstelace o třech časových rovinách (začátek, prostředek a konec Sulejmanovy vlády) umisťujeme kromě již řečených ještě tyto postavy: Velkovezír Ibrahim a Sulejmanova matka Ayse Hafsa Sultan. Vedle toho v konstelaci ještě stojí číše s červeným vínem představující Osmanskou říši a její lid.

Sulejman I. se v průběhu dění vyprofiluje jako velké dítě, slaboch rozmazlený svou matkou, tyran s velkomocnými choutkami a nevypočitatelností, schopný kdykoli kohokoli odpravit, čímž budí v okolí hrůzu. Jeho mentální kapacita je průměrná nebo spíše podprůměrná, vyznává schematické černobílé vidění světa poplatného své době. Cokoli křesťanského nesnáší, aniž by tomu rozuměl. Na chvíli se může zdát impozantní, zvláště v sedle a na dobyvatelských tažení do něj vstupuje síla. Jinak se však cítí v kolenou slabý a poměry v jeho říši ho nezajímají a ani trochu jim nerozumí; nerozumí ani trochu obyčejným lidem té doby, kteří jsou od něj vzdálení jako mravenci od "božského slunce". Jeho matka jím vrtí jako hýčkaným palácovým psíkem (současně mu přitom však lichotí, takže Sulejman je spokojen). S postupem doby dochází i jemu, jaká je jeho role v dramatu světa ("velikášský slaboch na trůně"), ale ví, že na tom už nic změnit nepůjde. (Do očí mu nikdo nic říct nepříjemného nemůže, jinak by ihned zmizel v propadlišti dějin). Všichni tančí, jak Sulejman pískne. Sulejman velkovezíra Ibrahíma zavaluje čím dál větší odpovědností za dění v říši; sám si tak ulevuje a má více času na hony, radovánky a válečná tažení. Ke konci Ibrahahímovy vlády dochází k mnoha "průšvihům". Říše se chvěje. Za ty Sulejman obviní velkovezíra Ibrahima, obětuje jej a předhodí davu. (Dobře si však přitom uvědomuje, že ho celý život využíval a že, když se mu to hodí, tak ho prostě zařízne). Sulejman I. byl Velká Nicka na trůně a sebeopulentnější seriály na tom nic nezmění. Taková je hořká pravda na dně naší konstelace. Ani o přátelství mezi Ibrahímem a Sulejmanem (jak o tom pojednává Waltari) nemůže být řeči. Ibrahim v sultánově přítomnosti zoufale skřípe zubama; je to jakoby Beethoven musel žít vedle falešně vřískající opice, a přitom jeho tvář musela zůstávat ledově klidná. Sulejman to ví a svou mocenskou nadřazeností si velkovezíra zvráceně vychutnává. 

Roxolana (Hurrem Sultan) je unesená slovanská dívka, otrokyně, která zprvu ničemu v říši nerozumí a snaží se prostě přežít, hrát svou roli u dvora tak dobře, jak to jen jde. Časem se naučí jazyk a zorientuje se. Shledá, že její pán (Sulejman Nádherný) je přerostlé dítě dštící hrůzu a navenek mu alespoň hraje divadlo "úslužného chování", aby "pán byl spokojen". O romantických citech nemůže být řeč. (Sulejmana v podstatě žádná soudná žena nemůže milovat, může se ho jen bát). Čím je Roxolana starší, tím je moudřejší. Vyroste v nádhernou ženu s velkým srdcem. Začne milovat lid říše a on miluje zas ji. Jakoby se stává jeho "královnou" na úrovni srdce. Ve fázi zmoudření spojuje Roxolanu a Ibrahíma úcta a respekt, jejich oči sdílejí tiché srozumění vyplývající z toho, že musejí pokorně snášet Sultánovu hrůzostrašnou a prázdnou přítomnost, aniž by hnuli brvou. Nemusejí nic říkat, když se míjejí na chodbě paláce, ale jejich oči ví, co musí snášet ten druhý.

Velkovezír Ibrahim je tragická postava. Je to moudrý muž, na úrovni velkého evropského učence s univerzálním přesahem. Rozumí dokonce křesťanství a chápe Marii a Ježíška jako archetyp přítomný v každé ženě a dítěti! Vidí do dálky i do šířky. Časem mu dochází strašlivé zjištění, vedle koho se denodenně pohybuje a že na trůnu sedí obludné hloupé dítě, jemuž on musí bez odmlouvání sloužit do konce svých dní a za něhož musí vykonávat mnoho povinností. Tíha vlády leží z velké části na něm. S vývojem času si Ibrahim zamiluje lid osmanské říše a má na srdci jeho blaho. On vidí chudý lid, muže, ženy i děti, vnímá je, chodí mezi nimi. Čím více lidu rozumí, čím více jej miluje, tím více však strašlivé dítě na trůně ohroženo žárlí. A za své palčivé žárlení se na něm bude mstít. Ke konci své kariéry je smutný Ibrahim k smrti unavený; obětoval říši a reformám všechno; už je sám pokroucený a zničený; jeho životní síla skoro vyprchala. Protáhlé smutné oči jsou plné slz. Už více nezmůže. Dal zemi všechno. Pokoušel se o ty nejvznešenější reformy, ale jen málo bylo pochopeno. Byl použit dějinami a jeho čas se blíží; tuší to a nebrání se. Jeho životní číše se už už takřka převrhla. V tomto posledním tažení k němu přijde zezadu Sulejman a obětuje jej jako "hlavního vlastizrádce" a předhodí davu jeho hlavu. Lid si na velkovezírovi Ibrahímovi schladí svou zlost. Ibrahím je očerněn. Ach, Ibrahíme, kam tvá duše odletěla?

Sultánova matka Ayse Hafsa stojí v rohu jako stará vlčice a svírá otěže. Nade vším. Nemá žádné slabiny, žádných nepřátel. Všechny linky říše vedou k ní. Denně od ní vyrážejí stovky depeší napříč obrovským klubkem říše, nad níž slunce nezapadá. Ona jediná rozumí architektonice říše, že je to živel, jemuž vlastně vládnout nejde, stejně jako nejde vládnout džungli: je třeba respektovat odedávnou moudrost, jak věci po staletí chodí - a příliš jim nestát v cestě. Snaží se o pevné udržení své dynastie. Svého syna Sulejmana takto vychovala cíleně; on je zlatou hlavou říše, prezentovanou navenek; ona je však mozkem, ke kterému vedou všechny nitky. Říše takto geniálně bují a žije; tak to chodilo po staletí, tak je to dáno a není na tom nutné nic měnit; jinak by hrozila nestabilita a kolaps. Ayse se moudře a tvrdě usmívá na Roxolanu, která nyní dorůstá v moudrou ženu a nyní na sebe obě už hledí s respektem: vědí, že vše je hra a ony už se vní staly královnami. Oběma leží na srdci blaho říše a nepřátelství mezi nimi již mizí. Ayse nemá nepřátel, jen mistrně intrikuje, aby se všechny protisíly u dvora vyčerpávaly navzájem v neustálé řevnivosti. Říše "dole" pak bude v bezpečí. Moudře ví, že ona sama také vlastně nic neřídí. Vše řídí Alláh. A lidé u dvora, kteří "mají vládnout", si vytáhli z losů nejtěžších.

Číše s červeným vínem - Osmanská říše v 16. století. Radostné kypění, božské bujení. Říše, v níž lze žít blaze a nad níž nevládne ruka jiná než Alláhova. Blažen, kdo to již shledal. Dění v horních patrech vlády je děsivé a plné smrti, neradno těm nešťastným tvorům s maskami namísto tváří závidět, a na dění v říši má naštěstí nepatrný dopad: asi jako kdyby po hladině moře tančili vodoměrky. Všechny kapky v moři tančí dle vůle Alláhovy a Alláh je jediný, milosrdný a slitovný.

A my stojíme na Staré městě pražském v tajemné galerii na islámském koberci. 

A s úctou se loučíme s moudrým Ibrahímem, který by mohl snadno kráčet vedle Platóna a Aristotela a vznešeně s nimi rozprávět o pohybech hvězd a zajisté by v takovém životě byl býval více šťasten. 

A s krásnou Roxolanou, ženou s velkým srdcem, která milovala osmanský lid jako svůj vlastní a on ji za to v hloubi duše přijal. 

A s železnou vlčicí Ayse, která vládla, jak uměla nejlépe. 

A se Sličným sultánem Sulejmanem, který nakonec sám cítil hořkost ze sebe samého, a ta mu byla odměnou i trestem. 

Ti všichni zasluhují úctu za svou roli v dramatu světa a my se s nimi loučíme a kruh se uzavírá.

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného,

Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého.

*

Konstelace proběhla 1. 4. v Praze na Starém Městě.

Pro co se nyní uvolňuje prostor?

Pro co se uvolňuje prostor v současné situaci kolem omezeních spojených s šířením koronaviru?

1) Je narušena lineární struktura času, v které jsme jinak uvězněni. Jedná se o mind-set, kdy se domníváme, že k bodu C můžu dospět, až když dosáhnu bodu B a A (přísná kauzální nutnost: až když..., jedině když, tak pak...). V důsledku toho nemůžeme zakusit blízkost s něčím nehranatým - nemůže to k nám proniknout, nedozvoní se to k nám. Jde o mind-set, kdy máme na naše aktivity (a mnohdy i na naše blízké) jakési kostičky časových okének, které pak jimi vyplňujeme. Jde o strukturu mysli, které denodenně sloužíme. Jsme v ní vpleteni. Jsme v ní uvězněni. (Ale mnoho krásných kvalit a zážitků k nám skrze tuto strukturu nemůže přijít).

2) Tato hranatá struktura nyní odchází na odpočinek do kouta. Aby si vydechla. (Trochu pomuchlaně tam sedí). Otvírá se možnost, pojímat čas jinak. Třeba cyklicky nebo bublinkově, nebo můžete objevit i jiné mind-sety. Hrajte si, objevujte je, objevujte se.

3) Cyklický čas krouží ladně jako indická dívka, jako Egypťanka rozhazující obilná zrna. Točí se dokola jako planety kolem slunce. Okolo čeho krouží cyklický čas? Okolo posvátna. Lidé v cyklickém čase mají tvář obrácenou k posvátnu. Ono pak pořádá veškeré dění.

4) Nynější doba nám otvírá možnost změnit mind-set, naladit se na jiné vnímání času a otevřít se vnímání a oslavování posvátného, jakkoli ho kdo chápe.

5) Posvátno přichází jemně, nenásilně. Samo se vás dotkne, samo vámi projde a přizve k oslavě další podobně naladěné lidí. Posvátno se šíří jako zrní ze sýpky, házíte z něj a nic vám neubývá. Slavte, malujte, tancujte, přizvěte přátele, přizvěte Sofii, božskou moudrost a nechte ji tančit mezi vámi.

(Konstelace 14.3.2020 v Chrudimi. Vojtěch Franče + Michal Šrůtek).

Selené - Bílá luna

Příroda nebo Virtualita?

Vysvětlení astrologického archetypu

V tomto článku se pokusím vysvětlit esenci Selené na základě vícero opakujících se konstelací s různými skupinami lidí, kteří dopředu o Seléné vůbec nic nevěděli. Experiment prověřoval i kolega konstelátor Čeněk Rosecký s jinou skupinou lidí se stejným výsledkem. (Docházelo k podobným interakcím mezi Seléné, ženským a mužským principem, Zemí a babou jagou).

Text má charakter rychlých prozatímních pracovních črt a poznámek, které si můžete ve svých úvahách libovolně pospojovat a dovádět k dalším souvislostem. V první části se pokusíme vysvětlit, co Selené vlastně představuje a co ostře kontrastuje s tím, jak je Selené obvykle vykládána - totiž jako symbol "duchovního štěstí", bod "dobré karmy" atd. A v druhé, astrologické části si povíme o aspektech mezi Selené a jinými planetami a o působení Selené v astrologických domech (což je pojato odlehčeně).

Důležité upozornění: v tomto článku se nezabýváme Měsícem, kterou vidíte každý den na nebi (tento archetyp je popsán zde). Ani se nezabýváme perigeem lunární dráhy, který se také někdy nazývá Bílá Luna (ten jsme zkoumali také, ale jeho vliv není při výkladu horoskopu prakticky využitelný). Mluvíme o Selené, imaginárním tělesu obíhajícím kolem Země v sedmileté periodě po imaginární kruhové dráze. O jeho výpočtu si povíme později, nyní si řekneme o jeho významu. Co vlastně Selené představuje?

Poselství požáru Notre dame

Panna Marie na Kraví hoře u Znojma
(z fotogalerie autora blogu).

Úvod

Konstelace vznikla na základě našeho silného pocitu, že událost Notre-Dam k nám hovoří jakousi silnou symbolikou. Přitáhla pozornost nejen naší. Nevíme, co nese za sdělení.

Prohráváme si chvíli i s myšlenkou, udělat konstelaci na téma sucho a klima... Téma Notre-Dam má jasný a silný tah. Má přednost.

Záměr byl - pochopit jako lidé situaci a podle toho se moci zachovat.

Do konstelačního pole, dle toho, co vnímáme, že má být vloženo, vkládáme bod události Notre-Dam, dále vlevo od něj pak Marii pannu (Notre-Dam znamená Naše Paní, je zasvěcen panně Marii), naproti Panně Marii je umístěn bod Ženy (evropské ženy současnosti).

Poté se objevuje zatím nepojmenovaný bod, který je zastoupen gongem. Z něj se krystalizuje postupem času bod organického celistvého řádu. Tyto body jsou v kruhu a evidentně kolem něčeho, co zatím není vidět. Po chvíli se vyjasňuje, že další bod bude Ježíš Kristus - tvoří střed pole, zastupuje jej džbán s čistou vodou.

Nyní je pole kompletní, začíná se rozvíjet jeho děj...

Tajemství Etrusků

Jejich území se rozkládalo v severní polovině Itálie tvořící trojúhelník, jehož vrchol byl uprostřed pohoří apeninského poloostrova a zbylé dva vrcholy na západním pobřeží.

Odkud se vzali?

Část obyvatelstva (běžný lid, poddaní) přicházela z jihu, po úbočí italských hor, ale větší část ze severu, z Alp a nynější Francie. Etnicita Etrusků nebyla jednotná, nejednalo se o kmen, který by přišel z jiného místa jako nějaký celek. Naopak vznikal až zde v Itálii sléváním lidu, který přicházel po úbočí hor. Geneticky i jazykově přicházel rozmanitý lid, avšak ti lidé měli cosi společného, jakýsi společný sen, horečnatou vizi. Přicházeli ti, jež táhla láska k nerostům, kamenům, horám, drahokamům a pokladům. Věděli, že mají do tohoto regionu přijít, jejich sny jim to zjevovaly. (Podobně migrovali pastevci z Balkánu po úbočí Karpat až na Valašsko).

Tyto sny měly svůj jasný původ.

Smrt, rituály a formy smrti v karmických souvislostech

Život, smrt, láska a sex

Dali jsme experimentálně do konstelace tyto čtyři prvky. Chvíli se pohybovali po místnosti, ale nakonec se ustálili v kříž, kde život stál naproti lásce a smrt naproti sexualitě. Smrt vytvořila vršek pomyslného kříže, takže sexualita a smrt jakoby vytvořili vertikálu transcendující k věčnosti, mezi nimiž proudilo úžasné propojení jako mezi dvěma vysoce nabitými póly, zatímco láska a život utvořili obdobně pomyslnou horizontálu. Sexualita vnášela do celého dění (bytí) obrovský pohyb a proměnlivost, zatímco smrt hloubku, zhodnocení, přesah a uctění celkového řádu věcí. Smrt se jevila jako dveře, jimiž odcházíme, zatímco sexualita jako dveře, kudy přicházíme, ale právě proto jsou oba póly v nádherně-magnetickém vztahu, uchovávajícím kolotání všeho života.

Experimentálně jsme vytvořili konstelaci tří prvků: život, smrt a sexualita. Ty vytvořily rovnoramenný trojúhelník úžasné proudící jednoty. A pokud se kdokoli další odvážil experimentálně vstoupit doprostřed tohoto trojúhelníku, zakusil energetický stav, jenž není možné vyjádřit dost dobře slovy, ale dejme tomu, že by se dal připodobnit k pobytu v jakémsi posvátném chrámu. Nikomu nelze bránit, aby se s třemi přáteli o něco takového nepokusil ve vlastním experimentu, aby pochopil, o čem zde pojednávám, na vlastní kůži.

Interview s drogami

Nechali jsme v konstelaci promluvit tyto drogy: LSD, MDMA (Extázi), Marihuanu, Houbičky (Lysohlávky), Buffo Alvarius, Ayahuascu a Tabák. Ptali jsme se jich na jejch účinky, limity, stinné stránky, možnosti léčení a terapeutické využití. Každá nám odpovídala svým vlastním jazykem (stylem): LSD čistě a jasně, MDMA rozmlženě, marihuana vyhýbavě. Nakonec jsme do konstelace postavili bod zkušeného šamana, který těmto látkám rozumí - pro případ, že by nás jazyk nějaké látky snad chtěl příliš obalamutit.

1. LSD

Moje esence tak mikroskopická, že jsem schopné projít skrze všechny struktury (soustavy, sloučeniny, makromolekuly). Žádný filtr či obrana (v psychoanalytickém smyslu) mě nemůže zastavit. Prostoupím úplně vším.

1. Co ukazuješ?

Jinou realitu. Jinou obrazovou realitu (projekci, hologram), který nějak kopíruje původní běžnou realitu, ale s určitými odchylkami. Nabízím jinou verzi reality, kde je něco "jinak". Tato jinakost, odchylka, není utvořena náhodně, ale podle přesné zákonitosti, což za chvíli vysvětlím. 

Z určitého úhlu pohledu je celá vaše realita "hologram", nazvěme ho třeba hologram 1. Já vám nabídnu jeho pozměněnou verzi, hologram 2. Do tohoto hologramu 2 však přidám ještě 2 nové póly. První pól bude spirituální a božský, druhý pól bude zahrnovat vaše největší defekty (stíny a komplexy). Ve vizi na LSD (v 2. hologramu) se může zjevit cokoli mezi oběma póly v libovolné kombinaci. Tento druhý hologram může obsahovat ty nejspirituálnější, nejposvátnější a nejbožštější aspekty bytí, ale i ty nejvíc zvrácené, temné, poškozené, nemocné a bolavé. To vše může zmutovat, vplynout do druhého hologramu. Asi tak bych popsalo svou práci racionálním způsobem.

Vývoj porodů v průběhu historie

Podívali jsme se konstelačně, jak se v průběhu dějiny vyvíjelo porodnictví. Jak bylo přistupováno k dítěti, matce a případně i k placentě? V jaké atmosféře se rodilo? Jak účastníci porodu vnímali tehdejší porodní bábu či porodníka?

Učinili jsme jakési "cestování časem" do typických průřezů / obrazů v daném historickém období.

Zjednodušeně můžeme tento vývoj také vnímat jako odraz toho, jak je v každé době ctěn nebo nectěn jinový princip. (Neúctu k jinové polaritě skutečnosti můžeme číst i za gradujícím suchem současné krajiny - viz. přepis konstelace na toto téma zde). Dějiny porodů jsou tak vlastně také zrcadlovými dějinami jin - jangové polarity. V tomto kontextu můžeme vnímat jin (případně jin - jangovou součinnost) jako mj. moudrost plynutí, nezasahování, "let go", zatímco "holý" jang jako snahu o impakt, průraznost, proniknutí a ovládnutí reality. Jangový přístup je praktický, pokud jde o těžbu nerostů a tažení armád, v procesu porodu je však jeho intervenování poněkud s otazníkem. Stejně tak je možné sledovat, že totalitní nebo vojenské režimy mají (zřejmě podvědomou) potřebu silně vstoupit do procesu porodu a novorozence již v počátku jaksi "knock-outovat", psychicky narušit a tím jej učinit povolným k službě vlasti / systému. (Silný, zdravý jedinec se zdravými kořeny by se mohl vzpečovat a hledat si své štěstí jaksi po svém. Porodem zdecimovaný jedinec přijme systémový "imprinting" přeci jen snáze).

V kterých odbobích se porodům dařilo - a jak jsme na tom dnes? Pojďme si zalistovat několika historickými obrazy.

Příčiny sucha a vysokých teplot v ČR a Evropě

V posledních letech graduje téma stále většího nedostatku vody v půdě: půda vysychá, koryta potoků a řek mají stále menší průtok. V letních měsících zakoušíme vysoké teploty, obloha je nebývale bez mráčku. Co za tím vězí?

Z výsledků konstelace (30.9.2018) na skupině Delta vyplývá toto:

V lidech graduje stále více vyladění směrem k upřednosťnování určité škály emocí: nepřetřžitá radost, "všechno je v pohodě", jakási potřeba zažívat pouze pozitivní pól emocionality. Na druhé straně z negativního pólu se upřednosťnuje jen "ohnivé spektrum": hněv, zloba, "oplatím ti to", suché emoce na způsob "spálené země". Dále se nechováme hezky k půdě: nemáme k ní úctu, vztahujeme se k ní čistě mechanicky, exploatačně, takže půda v konstelaci říká: "Připadám si jako využitá děvka." Je využitá, vydojená, chudá, bez živin a minerálů - stejně chudě a bez výrazu pak chutná i zelenina, na ní vyprodukovaná. Kdo si dal maďarské nebo turecké rajče - jistě ví, o čem mluvím.

Počasí se chová mj. jako velké zrcadlení kolektivních nálad a prefrencí. V našem rejstříku jsme zapomněli na prožívání "vodní" škály emocí v tomto smyslu: odpouštím ti, je mi to líto, bolí mě to, pláču... Máme především stach ze zranitelnosti a ukázat zranitelnost a pláč navenek. Strojíme se do nezranitelné masky. Myslíme si, že odvaha a síla znamená neukazovat slabost. Konstelace odpovídá v tomto smyslu: dokud si neuvědomíte, jak bolestné je vlastně setrvávat v této jednostranné škále - teploty budou růst a země bude stále vyschlejší. Bude tomu tak dlouho, dokud nezačneme druhou polaritu emocí bytostně postrádat. Dokud naše suché, rudé, neplakající oči - nezatouží po úlevě v podobě slz.

"Moudří jsou solí země," praví se v bibli. Matka Země v konstelaci vítá zástupy poutníků - kteří projevili skutečnou odvahu: odvahu být zranitelný, odvahu mít otevřené srdce. Z této otevřenosti teprve povstává i vnímání a cítění spojení s Matkou Zemí. Ti, kdo mají odvahu ke zranitelnosti k ní přicházejí první a ona je vítá. Zatímco hrdinové, kteří nechtějí ukápnout ani slzu, zůstávají naopak na konci řady.

Tento stav, kdy ke kyvadlo emocí a počasí vychýleno do jednoho extrému bude gradovat, dokud nezatoužíme po opaku: po moři slz, které očišťují a omývají. To se samozřejmě týká mužů i žen, avšak doba zašla tak daleko, že i ženy už nepláčou, stydí se projevovat zranitelnost na veřejnosti. Až uvidíme pláč na veřejnosti, až se za něj nebudeme stydět, až se nebudeme stydět za svou přirozenou citlivost, kyvadlo se zhoupne zpět a teplotní extrémy zmizí.

Moudrost Země říká, že střídání emočního kyvadla je přirozené, je to přirozený rytmus - stejně jako střídání slunce a deště a ročních dob. Máme se do něho uvolnit, a ne se nad to arogantně povznášet.

*

Ještě připojím jednu svou historku. Před rokem jsme dělali s přáteli oheň na břidlicové skále, velmi suchém místě, kde podle kamaráda už roky, za dobu, kdy tam dělají oheň, nikdy nepršelo. V prostoru bylo cítit hmatatelné až praskající sucho. Připadalo nám to jako staré keltské pohřebiště. Jen trsy suchých křovin, zřejmě zde rostoucí po staletí. Toho večera jsme si povídali o tom, komu kdo důležitý umřel. Zavzpomínali jsme si a někdy ukápla i slza. Po každé takové zpovědi jakoby se prostor mírně "zvhlčil". Jak naše historky přibývaly, jak jsme uctívali mrtvé a děkovali jim, vlhkost prostoru stoupala. Najednou se přihnaly bouřkové mraky. V mžiku začla průtrž, že jsme museli utíkat, abychom se schovali kdesi v seníku. Než jsem si stačil zavázat tkaničky, zmizeli mi přátelé v hustém podrostu. Ustal jsem si nouzově pod celtou zavěšenou na větev, že přečkám noc, bylo to příjemně dobrodružné. Bral jsem to jako tréning na Kolumbii, kam se se o pár týdnů později chystal. Když tu pár metrů ode mně vystřelilo divoké prase. S divokým kvikotem pelášilo pryč. Bálo se zřejmě víc než já. Už jsem pochopil, jaké je to během pár vteřin sedět na stromě, ani nevíte jak.