Pokusím se velmi stručně popsat mechanismus jejich tvorby, jak se nám v konstelaci zobrazil. Předem upozorňuji, že se nejedná o žádný "úžasný objev".
Nejedná se o zásah "mimozemských bytostí" nebo jakýchkoli jiných tvorů. (Když nepočítáme lidské "srandičky" a hrátky v polích - svéráznou lidskou tvořivost).
V jemnohmotné neviditelné oblasti bytí existuje něco "archív" možných geometrických forem, které jsou nabité určitým kvalitativním významem. (Vzdáleně to lze přirovnat k platónským ideím, ale v obrovské multidimenzionální komplexitě). Tyto předlohy jsou většinou fraktály vytvářející v lidském vědomí zážitek krásy tj. něčeho, co je nad pouhou funkčností nebo užitečností dle darwinistického konceptu evoluce. (V podobném smyslu se vyjadřuje Zdeněk Neubauer v eseji O houbách.)
Na zemi působí síla, která dosud nebyla objevena a pojmenována, proto ji zde nemohu přiřadit konkrétní název (podobně jako známe síly elektromagnetické nebo gravitační). Tato síla však na své objevení čeká a jednou jí pojmenujeme a budeme s ní počítat a možná i pracovat.
Tato síla jakoby "sáhne" do "geometrického archívu předloh" a v příslušném exaktně stanoveném čase a místě "vymodeluje" danou strukturu. Nepůsobí náhodně, souřadnice časo-prostoru jsou dány podle jakéhosi řádu.
Tyto vymodelované geometrické struktury nemají být podrobeny analytickému zkoumání - jakémusi "záhadologickému" dešifrování. Mají lidské bytosti vést k pocitu úžasu a mají být vnímány srdcem - jaksi bezprostředně, uvolněně, jako zázrak přírodních sil. Přestože každý obrazec nese specifický kvalitativní náboj, obecně a zjednodušeně řečeno jsou všechny tyto obrazce vyjadřují něco jako "láska vesmíru je všudypřítomná a všeprostupující a ty, jenž to vnímáš, jsi toho součástí." Člověk s otevřeným srdcem se vystavuje této tvořivosti přírodních sil, je jí kultivován a přiváděn k pocitu úžasného propojení se Zemí a vším živoucím.
Tento pocit propojení a splynutí je v zásadě prostý, avšak u většiny lidí jakoby naráží na hradbu jejich mentálních vrstev, které něco takového nechtějí přijmout, protože by to ohrožovalo jejich dosavadní pojetí reality; takže se od těchto prostých prožiků odvracejí, anebo se pokouší pomocí racionalizace dospět k vysvětlení, které nebude jejich světonázor narušovat. (V současné době se jakoby většina lidstva od kruhů obilí odvrací ironicky, kysele či s úšklebkem anebo nechutí - vyvolává to vnich kognitivní disonanci). Záměr Země a s ní kooperující modulující síly je lidstvem (zatím) vstřebáván jen ve velmi malé míře.
Ani na tomto vhledu není vlastně nic zvlášť objevného. Jsme prostě svědky přirozeného přírodního dění, které v sobě zahrnuje lásku, krásu a propojenost všeho života na Zemi, do něhož jsme zahrnuti i my. Cílem kruhů v obilí (těch, které vznikají přirozeně bez lidského zásahu) je pozdvihnout a kultivovat úroveň našeho otvírajícího se srdce.
"Ale o to zde právě jde ! Vůbec neříkám, že ti, kdo pro tajúplné bytosti "Třetí Říše Života" mají jen pohrdlivá označení, jsou nízcí a nevšímaví, a že postrádají smysl pro krásu. Právě naopak : houbí krása není "nadzemská", tak jako krása květů či motýlích křídel. Je to krása elementární zemská, humilis (humus=půda) - tak pokorná že se jen zcela nepatrně zvedá nad zem ! Nese chtonické tajemství : ztělesňuje krásu země jakožto živlu. Nemá proto v sobě nic vodního, vzdušného či plamenného. Toto tajemství je tak hluboké, že uniká zrakům i ve své zjevnosti. I to patří k podstatě věci. A takové je i jejich poselství. Mýtus Ivana Havla mluví o houbách jako o poslech. Nelze o posly-heroldy, jako Hermes, Iris či andělé : houbí plodnice nic nehlásají : jen snad svou stavbou naznačují "propletenost hlubin skutečnosti vazivem souvislostí" : to je také výrok Ivana M.Havla; tehdy však nemluvil o houbách, nýbrž o vztahu elementárních částic.
Jde spíše o posly - průzkumníky, jimiž hmota v elementární podobě živlu země vychází na zkušenou - pokornou zkušenost hmotné skutečnosti, jež v pouhém náznaku tělesnosti utkané z neviditelných vláken primitivního Života činí zkušenost na sobě samotné. "Hmota" se řeklo řecky hylé. Antičtí myslitelé použili tohoto slova pro "látku" a nevěděli, co si s ní počít. Nakonec ji označili za čistou možnost a přisoudili ji nejnižší stypeň jsoucnosti. Původně však hylé znamenala les. A možnost - dynamis - je zároveň moc. A od alchymistů víme, že materia prima je počátkem Velkého Díla." (Zdeněk Neubauer)
